Potrat jménem Pixy
Aktuální absolventský ročník KALDu si za předlohu své poslední inscenace v DISKu zvolil opus magnum švédského komiksového tvůrce Maxe Anderssona Pixy. A nutno je okamžitě dodat, že označit výsledný tvar pouze za umělecký lapsus by sice bylo nežádoucím vágním zjednodušením, leč nikoli nepravdou. Předně tvůrci (inscenace se hrdě honosí přívlastkem kolektivní práce) naprosto neobhájili dramaturgickou volbu titulu.
Původní Anderssonův komiks je temným, černohumorným tripem, brutální antiutopickou vizí volně kombinující odkazy na díla Franze Kafky i George Orwella, ideálním žánrovým kompilátem hororu a grotesky. Všechny tyto poznávací znaky bohužel v inscenaci chybí, a jeviště postupně ovládá beztvará, zaměnitelná a především NAPROSTO nekoncepční estráda, která využívá komplexně naprosto neuchopené fragmenty Anderssonova stěžejního díla k nezávazné jevištní existenci. Existenci, která herecké protagonisty možná naplňuje, pro diváka, neřkuli znalce komiksu, je však poměrně nesnesitelná. Silně totiž připomíná pohled na devítiletou dívenku producírující se v neděli dopoledne po bytě v maminčině obutí a šatech. Matka je zjevně Buchta Loutková a otec neznámý. Uprchlý vězeň asi. Holčičku hra baví, leč o divadlo nejde, a případný vnímatel je okamžitě degradován na voyera. A do voliéry s ním!
Protagonistům inscenace sice dispozice pro jevištní pobyt naprosto nechybí, zvlášť v případě ženské části kolektivu je jejich spontánní múzičnost takřka nakažlivá, co však absentuje zcela, je režie, dramaturgie či pedagogické vedení. Nevědět, že jde o absolventy, odnáším si dojem poměrně šikovného postpubertálního dramatického kroužku na startu činnosti v ZUŠ. Doporučení k postupu na Jáchymovskou záři? Možná. Zisk Zlatého smolince? Nikoli. Je smutně ostudnou skutečností, že inscenace nedisponuje mozkem, který by eliminoval balast a utřídil pastiš.
DiskoPixy není postmoderní mixér, ale anarchista. Anarchista týdny nemytý, bezprizorní a asociální. Vulgární, intoxikovaná nasáklá žebrající houba, z posledních sil recitující útržky Shakespeara, Sartra, Exuperyho i Lenky Lanzové. Bez střechy a bez kontextu.
Radek Beran by měl vrátit honorář a chodit nadále světem v převleku za vypelichaného vlka. Alespoň rok. Ale možná se pletu a všechno je až příliš rafinované – hra o potraceném plodu inscenovaná jako samotný potracený plod? Interrupční pašije? Berany, Berany, duc? Cuchty a choutky? Everyman? Nezlobte se na mě, ale toto nemám zapotřebí. A studenti KALDU rovněž ne. Ale možná jsme všichni moc a moc zlobili. A to máme za to. S čerty totiž nejsou žerty. A s Berany zjevně rovněž nikoli. A Maxi Anderssone, ty prosím nejezdi!
Divadlo DISK, Praha – Katedra alternativního a loutkového divadla
Max Andersson: Pixy
Režie: Radek Beran a kolektiv
Scénář: Radek Beran
Výprava: Silvie Gajdošíková
Hudba: Vít Brukner
Produkce: Anna Řezníčková, Jolana Teuberová, Josef
Balous
Foto: Jiří N. Jelínek
Hrají: Zuzana Hodková, Jana Kollertová, Elena Volpi,
Johana Vaňousová, Anna Suchánková, Milan Hajn, Adam Kubišta, Tomáš
Běhal, Tomáš Podrazil, Štěpánka Glogarová
Premiéra: 12. února 2010 v Divadle DISK, psáno
z premiéry
Reklama
