Proces aneb Nepříliš objevný Kafka

Franz Kafka je spisovatel, jehož dílo i osobnost z mnoha důvodů dráždí umělce všemožných směrů a způsobů vyjadřování, od filmařů přes vizuální umělce až právě po divadelníky. Ani v Komedii se nejedná o první zpracování Kafkovy tvorby, před několika lety zde byla inscenována neméně proslavená povídka Proměna v režii Arnošta Goldflama. Pod režií, ale i scénářem a scénografickou stránkou Procesu je však podepsán režisér Dušan David Pařízek.

Jeho interpretace (a nová původní dramatizace) tohoto nedokončeného románu není však pro alespoň mírně poučeného diváka nikterak příliš objevná. Josef K. (Martin Finger) se jednoho dne probudí a začne se kolem něj obtáčet ona byrokratická mašinérie soudního procesu a spolu ní začne jeho vlastní hledání možného provinění. Při něm se však hlavní hrdina nechová jako ušlápnutá oběť systému, ale spíš jako člověk, který se snaží aktivně pátrat po zdroji jeho potíží, a to někdy i za cenu agrese vůči ostatním. Co je přitom jeho proviněním, čtenáři Kafky asi vědí a ostatním to zde nebudu prozrazovat.

Pařízkova režie ani scéna děj příliš časově neukotvuje, i kostýmy (Kamila Polívková) jsou tvořeny u všech postav časově neutrálními tmavými obleky. Jediným vytržením z tohoto bezčasí je počáteční projekce (Ivan Acher), ve které se Josef K. pohybuje mezi všemožnými zákazovými cedulemi (zákaz vstupu, zákaz kouření, únikový východ atp.) po současné Praze, ale spíš než místo jsou důležité ony piktogramy, které vcelku umně uvádějí do kafkovského světa plného zákazů a příkazů. Jinak je tato projekce nanejvýš problematická, protože svým velmi rychlým tempem střihů do záběru na běžícího Josefa K. i elektronicky rychlou hudbou (opět Ivan Acher) jako by vypadla z akčního filmu a místy působí až komicky.

Scéna je, jak je u Pařízka dobrým zvykem, jednoduchá až chudá. Skládá se z velkých dřevěných desek, které vytvářejí jednak pomyslný roh pokoje titulní postavy a pak také účelně stísňují Fingerův hrací prostor. Nicméně je na zvážení, zda si režisér nemohl odpustit poněkud banální proměnu, při které v závěru inscenace desky spadnou na zem a odkryjí stejný, jen dvojnásobný prostor, což je sice metafora bezvýchodnosti jednoduchá a funkční, ale navýsost banální.

Málo divadelně využité jsou taky stíny herců, které se bezpochyby záměrně objevují na oněch dřevěných stěnách. Jinak než jako vizuálně atraktivní prvek to bohužel funguje pouze v závěru, kdy stín Martina Fingera funguje jako další postava.

Herecky je inscenace v dobrém průměru Komedie. Martinu Fingerovi se v titulní roli povedlo velmi dobře vypořádat s poněkud zdlouhavými „vyprávěcími“ pasážemi a v rámci nich pak s odlišením postav v dialogických pasážích. Rutinérský Advokát (velmi dobrý Martin Pechlát) vysvětluje Josefu K. všechny možnosti dalšího vývoje jeho případu a přitom si v komoře pro služky „chová“ podobného zoufalce (Hynek Chmelař) jen proto, aby nad ním udržoval moc. Nejslabším článkem byl zřejmě Jiří Černý jakožto Vyšetřující soudce, který někde pozapomněl své hyppolitovské fluidum a svůj part spíše bezvýrazně a zakřiknutě odříkal.

Celkově sporné jsou ovšem epicky zcizující komické vsuvky u prakticky každé z postav (hlavně jakési promluvy stranou), které již v zárodku ničí jakýkoliv silnější emocionální účinek. Obávám se, že právě pouze skrze něj by bylo možné sdělit něco z oné existenciální závažnosti, kterou inscenátoři proklamují v programu. Jakkoliv takováto „shození“ plně spadají do ducha divadla Komedie, v případě této inscenace je to podle mého na škodu výslednému diváckému dojmu.

Proces sliboval už na začátek sezony divadelní zážitek těžkého kalibru, který se však bohužel nekoná. Jít se do Divadla Komedie podívat určitě není ztráta času, ale pokud Kafku znáte, asi moc nového vám toto zpracování nedá a úchvatnou podívanou tato inscenace taky není. Zřejmě pomalejší rozjezd nové sezony.

Nejbližší reprízy: 10. 9., 17. 9., 20. 9.