Prvotřídní intergalaktický blábol! – Kabaret Caligula: Zkáza vesmírné lodi Libido

Proklamovaným cílem Kabaretu Caligula je přinášet do divadla nevázané bakchické orgie, napěchované hrubozrnným humorem a explicitními obrazy násilí a sexu. Na první a možná i na druhý pohled je proto fabule „Libida“ slabomyslná: Kryogenicky zmražený pseudomesiáš Romulus se po tisíci letech hibernace probouzí, aby se pokusil reformovat sexuální praktiky – lidé si zvykli pouze na objetí plechových sexbotů, a tak chce do praxe znovu uvést přirozený mezilidský styk. Jako sexuální instruktory hodlá využít mimozemskou rasu „Šišáků“, nejlepších milovníků galaxie. Požitkářští Šišáci, obdařeni desítkami falických chapadel, využívají tuto příležitost ke zničení nenáviděné Země. Země vybuchuje, reaktor na Libidu se hroutí, ale Romulus prchá spolu s přitažlivou triumvirkou Erektrou na Planetu kytek, kde hodlají souložit a možná taky položit základy nového lidského rodu. Ačkoli se nabízí různé „vyšší“ intelektuální interpretace – lze uvažovat například o blasfemickém výkladu Bible a křesťanských dějin, jedná se spíše o intergalaktický blábol, poslepovaný snad ze všech představitelných klišé žánru „vesmírné scifi“. Právě v tom je ovšem ukryto kouzlo Kabaretu Caligula. Živelně nejapný scénář, ve kterém se koncentrují ty nejhloupější a nejobludnější literární poklesky, připomíná více než skutečný dramatický text postmoderní mapu, podle níž si můžete naplánovat výlet po pamětihodnostech úpadkového „umění“.

Proklamovaným cílem Kabaretu Caligula je přinášet do divadla nevázané bakchické orgie, napěchované hrubozrnným humorem a explicitními obrazy násilí a sexu.

Princip „synkreze vší blbosti“ ovládá i neliterární složky inscenace. Budoucnost lidského pokolení je pojednána jako třpytivá eighties party, v jejíž dusné, upocené atmosféře ožívají nagelované rituály páření. Kostru apokalyptické show tvoří pěvecké výstupy, složené z vulgárních předělávek disko hitů ze 70. až 90. let (Boney M, Falco…). Přestože se nejedná o formálně dokonalá hudební čísla, zapálená masturbace se slovy vrcholí v zaslouženém potlesku publika. Hudebně inscenaci doplňuje ještě beatboxer Petr Nasty Cerha, který vytváří zvukové pozadí ke všem úderům, pádům a penetracím – a že je jich v „Libidu“ není málo.

Eighties estetika se odráží i v pojetí scény. Tu vytvořil pro „KC“ Franta Sádra, známý to designér pražského klubu Cross. Celé představení se odehrává ve futuristickém televizním studiu, jež je zároveň i palácem Velkého Romula (politický život říše tak připomíná jakousi gigantickou reality show). Hlavní výtvarný účin poskytují tomuto prostoru soustavy světelných panelů, jež mění své barevné ladění podle toho, zda se právě vysílá, či nikoli. Nedílnou součástí scény a zároveň nepostradatelným pomocníkem při posunu děje je plátno, na němž sledujeme filmové dotáčky, které pro KC připravil tým režiséra Jakuba Sommera. Na různých místech představení je tak divák seznamován s typickým televizním programem caligulovské budoucnosti (televizní debata, živý zpravodajský vstup, ideologicky podbarvené spoty). Předností tohoto postupu je, že se nejedná pouze o ilustrativní prokreslování charakterů či jednoduché ztvárnění toho, co se děje za scénou. V četných případech se projekce mění v další postavu dramatu (zparchantělý antický chór), komunikující s individualizovanými charaktery. K tomu dochází zejména během interaktivních referend, ve kterých rozhodují televizní diváci o osudu říše (další odkaz k reality show).

Ve své podstatě doplňují naznačený koncept i kostýmy (Tereza Rumlenová). Bůh a hédonistický vladař Romulus je bělošskou variantou zpěváka a tanečníka Bobbyho Farella z Boney M – pozornost přitahuje monstrózním zlatým „afrem“, svým špekovitým pozadím kroutí v tenkém zlatavém pláštíku, odhalujícím ochlupenou hruď. Za odklon od jinak konzistentního záměru lze považovat kostýmy Romulových poradců – bývalých triumvirů, jež nezapřou svou inspiraci ve starém Egyptě či německých mytologických ságách. I toto schéma však můžeme vnímat jako odkaz k některým „vesmírným sci-fi“, kde bývá dávná křesťanská i pohanská „minulost“ kladena do souvislostí s moderními technologiemi (připomeňme například film Hvězdná brána (USA/Fra 1994)).

Možná se vám zdá, že jsem zapomněl na to nejdůležitější – na herectví. Popravdě řečeno bych na ně zapomněl rád. Celkově dobře připravený projekt totiž trpí špatným hraním hned v několika rovinách. V prvé řadě je to troufalá textová nepřipravenost většiny hlavních představitelů. Následuje nedůsledné vykreslování jednotlivých charakterů – Robot Xenon (Tadeáš Petr) sebou chvíli mechanicky trhá jako stroj, chvíli se ležérně klátí jako vesnický furiant. Sérii nedotažeností pak završuje absence propracovanější režie ve skupinových scénách. Jakmile je na jevišti více než jedna figura, vypadá to, že si herci navzájem překážejí – bezradně postávají či ještě bezradněji popocházejí. Ale abych herce pouze nehaněl. Ačkoli je KC v tomto směru trestuhodně nepřipravené, může se spolehnout na osobní kouzlo a osvěžující autenticitu projevu některých svých členů. Nad ostatní v „Libidu“ vyniká Lukáš Rumlena, jenž ztvárnil trojici oboupohlavních „Šišáků“. Lehce se pohybuje mezi dvěma polohami své role (přátelskost a dobrosrdečnost versus démoničnost a padoušství), jeho plný a zvučný hlas si bez problémů poradí s výpadkem mikrofonu, dobře ovládá i své pružné androgynní tělo, „schopné sexuálně uspokojit i impotentního starce“.

Zkáza vesmírné lodi Libido je inscenací protikladů. Podařená scéna, kostýmy i hudba sekundují tápavému hereckému projevu, nehodnému tak velkolepého a dozajista i finančně nákladného projektu. Nezbývá než doufat, že premiéra byla pro soubor spíše veřejnou zkouškou, doufat, že Kabaret Caligula výše popsané nedostatky odstraní. Pokud se mu to povede, může se „Libido“ směle zařadit mezi jeho legendární inscenace, Hamleta a Jana Husa.

 

Nejbližší reprízy:

Pondělí 19. listopadu – Palác Akropolis
Pátek 14. prosince – Palác Akropolis