Pražské Švandovo divadlo se jako druhé české divadlo (po Národním
divadle moravskoslezském) rozhodlo svým divákům zprostředkovat reflexi
českého kolektivního vědomí a zpracovalo knihu Gottland polského
novináře a spisovatele Mariusze Szczygiela. Gottland vzbudil v roce
2006 velký rozruch na české i polské literární scéně. Scénář Petra
Štindla a Dodo Gombára s podtitulem Masky tragické bezradnosti si neklade
menší úkol. Potenciál své knižní předlohy se mu ovšem daří naplnit
pouze ve své první polovině.
Szczygielova reportážní forma textu před uvedením na jeviště
samozřejmě vyžadovala mnohé úpravy. Gombár se Štindlem ke knižní
předloze přistoupili velmi citlivě, ale zároveň se nebáli větších
změn. Především zredukovali počet postav natolik, aby se text pro diváka
stal v krátkém čase únosným a srozumitelným. Je ovšem příjemným
zjištěním, že se do tohoto výběru, kromě osudů notoricky známých
osobností (např. Lídy Baarové), podařilo začlenit i životní příběh
sochaře Švece, autora Stalinova pomníku na Letné nebo režiséra Procházky.
Tyto méně známé osobní tragédie činí inscenaci, stejně jako tomu bylo
u knihy, podnětnou i pro českého diváka. Navzdory představování více
postav jedním hercem dokázal herecký soubor jednotlivým postavám vtisknout
dostatečně diferencované charaktery. Po několika minutách je jasné, kdo je
kdo, a herci tuto srozumitelnost udrží až do konce představení.
I přes tuto redukci si ovšem Gottland ve Švandově divadle dokázal
zachovat jeden z nejpodstatnějších rysů původního textu. Na jevišti
nejsme svědky pouze lineárně převyprávěných osudů jednotlivců, ale
zpovědi osobností se prolínají, navazují na sebe a vytvářejí
výjimečnou mozaiku – koláž z různých dob a prožitků. Tento
syntetický obraz českého prostředí je hlavní předností celé
inscenace.
Nový scénář navíc původní text propojil s fenoménem Facebooku.
S postavami se setkáváme v blíže nespecifikovaném sterilním prostoru,
kde vládne internet. Jejich výpovědi a situace se zobrazují na plátně nad
jevištěm ve formě facebookových statusů, skupin a účtů. Tento aspekt
původní tragické vyznění narušuje dávkou vtipu a postavy někdy uvádí
až do groteskního světa figurek podivného panoptika. Občasné vytržení
z tragického kontextu je nejen osvěžující, ale zároveň ilustruje další
úroveň české povahy.
Kvalita inscenace se bohužel značně proměňuje po přestávce. Zatímco
první část je soudržná, má spád a před přestávkou nastiňuje
i logický konec, druhá polovina působí samoúčelně a svou délkou nakonec
bohužel zastíní i dobrý dojem z celku. Ten, kdo zvědavě vyčkává,
jaké pointy se po přestávce ještě může dočkat, je už svědkem pouze
hodinového opakování motivů, doříkávání nevysloveného a zcela
bezpochyby se začne nudit. Druhá polovina inscenace už nespoléhá na
divákovu asociační schopnost (asi každému je již při příchodu do
divadla i bez nápovědy jasné, že název Gottland odkazuje jak k překladu
božské země, tak k disneylandu Gottových skalních fanoušků) a doslovně
ho přivádí do Gottlandu – tedy muzea Karla Gotta. Mizí spojitost
s Facebookem (kromě toho, že jednotlivé osobnosti přicházejí
s prohlášením, že jsou závislé na sociálních sítích), mizí některé
postavy a ty, které zůstávají, nepřinášejí naprosto nic nového.
Samoúčelnost této části vrcholí v postavě indiána, který se na
jevišti bez logické potřeby objeví v souvislosti s Baťou (pravděpodobně
má symbolizovat expanzi jeho firmy do Jižní Ameriky). Jediným přínosem
druhé části je tak závěrečná scéna s Janem Kaplickým. To je ovšem na
60 minut příliš málo.
Kdyby byl symbolicky hořký konec zakomponován ještě před pauzu, divák
by mohl ze Švandova divadla odcházet s dobrým pocitem, že české divadlo
dokáže důstojně reagovat na současné literární počiny a nebojí se
témat, která mohou přinášet někdy i bolestnou sebereflexi a nepříjemná
poznání. Na druhou stranu by bylo nespravedlivé říci, že Gottland
Švandova divadla tento přístup nenaplňuje. S Szczygielovým textem se
ovšem důstojně vyrovnává během hodiny a půl, dalších 60 minut je už
pouze tápáním.
Švandovo divadlo Mariusz Szczygiel: Gottland /Masky tragické
bezradnosti/
Scénář: Petr Štindl a Dodo Gombár
Režie: Petr Štindl
Dramaturgie: Lucie Kolouchová
Scéna: Petr. B. Novák
Hudba: Karel Albrecht
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Hrají: Zuzana Onufráková, Miroslav Hruška, Filip Čapka,
Kristýna Frejová, Robert Jašków, Eva Leimbergerová, Stanislav Šárský,
Kamil Halbich, Tomáš Pavelka, Apolena Veldová, Petra Hřebíčková, Patrik
Děrgel, Mario Čermák
Premiéra: 19. března 2011, psáno z představení
31. května 2011
Napsat komentář