Půl Gottlandu stačí!

Szczygielova reportážní forma textu před uvedením na jeviště samozřejmě vyžadovala mnohé úpravy. Gombár se Štindlem ke knižní předloze přistoupili velmi citlivě, ale zároveň se nebáli větších změn. Především zredukovali počet postav natolik, aby se text pro diváka stal v krátkém čase únosným a srozumitelným. Je ovšem příjemným zjištěním, že se do tohoto výběru, kromě osudů notoricky známých osobností (např. Lídy Baarové), podařilo začlenit i životní příběh sochaře Švece, autora Stalinova pomníku na Letné nebo režiséra Procházky. Tyto méně známé osobní tragédie činí inscenaci, stejně jako tomu bylo u knihy, podnětnou i pro českého diváka. Navzdory představování více postav jedním hercem dokázal herecký soubor jednotlivým postavám vtisknout dostatečně diferencované charaktery. Po několika minutách je jasné, kdo je kdo, a herci tuto srozumitelnost udrží až do konce představení.

I přes tuto redukci si ovšem Gottland ve Švandově divadle dokázal zachovat jeden z nejpodstatnějších rysů původního textu. Na jevišti nejsme svědky pouze lineárně převyprávěných osudů jednotlivců, ale zpovědi osobností se prolínají, navazují na sebe a vytvářejí výjimečnou mozaiku – koláž z různých dob a prožitků. Tento syntetický obraz českého prostředí je hlavní předností celé inscenace.

Nový scénář navíc původní text propojil s fenoménem Facebooku. S postavami se setkáváme v blíže nespecifikovaném sterilním prostoru, kde vládne internet. Jejich výpovědi a situace se zobrazují na plátně nad jevištěm ve formě facebookových statusů, skupin a účtů. Tento aspekt původní tragické vyznění narušuje dávkou vtipu a postavy někdy uvádí až do groteskního světa figurek podivného panoptika. Občasné vytržení z tragického kontextu je nejen osvěžující, ale zároveň ilustruje další úroveň české povahy.

Kvalita inscenace se bohužel značně proměňuje po přestávce. Zatímco první část je soudržná, má spád a před přestávkou nastiňuje i logický konec, druhá polovina působí samoúčelně a svou délkou nakonec bohužel zastíní i dobrý dojem z celku. Ten, kdo zvědavě vyčkává, jaké pointy se po přestávce ještě může dočkat, je už svědkem pouze hodinového opakování motivů, doříkávání nevysloveného a zcela bezpochyby se začne nudit. Druhá polovina inscenace už nespoléhá na divákovu asociační schopnost (asi každému je již při příchodu do divadla i bez nápovědy jasné, že název Gottland odkazuje jak k překladu božské země, tak k disneylandu Gottových skalních fanoušků) a doslovně ho přivádí do Gottlandu – tedy muzea Karla Gotta. Mizí spojitost s Facebookem (kromě toho, že jednotlivé osobnosti přicházejí s prohlášením, že jsou závislé na sociálních sítích), mizí některé postavy a ty, které zůstávají, nepřinášejí naprosto nic nového. Samoúčelnost této části vrcholí v postavě indiána, který se na jevišti bez logické potřeby objeví v souvislosti s Baťou (pravděpodobně má symbolizovat expanzi jeho firmy do Jižní Ameriky). Jediným přínosem druhé části je tak závěrečná scéna s Janem Kaplickým. To je ovšem na 60 minut příliš málo.

Kdyby byl symbolicky hořký konec zakomponován ještě před pauzu, divák by mohl ze Švandova divadla odcházet s dobrým pocitem, že české divadlo dokáže důstojně reagovat na současné literární počiny a nebojí se témat, která mohou přinášet někdy i bolestnou sebereflexi a nepříjemná poznání. Na druhou stranu by bylo nespravedlivé říci, že Gottland Švandova divadla tento přístup nenaplňuje. S Szczygielovým textem se ovšem důstojně vyrovnává během hodiny a půl, dalších 60 minut je už pouze tápáním.

Švandovo divadlo Mariusz Szczygiel: Gottland /Masky tragické bezradnosti/

Scénář:  Petr Štindl a Dodo Gombár
Režie:  Petr Štindl
Dramaturgie: Lucie Kolouchová
Scéna: Petr. B. Novák
Hudba:  Karel Albrecht
Kostýmy: Zuzana Přidalová

Hrají: Zuzana Onufráková, Miroslav Hruška, Filip Čapka, Kristýna Frejová, Robert Jašków, Eva Leimbergerová, Stanislav Šárský, Kamil Halbich, Tomáš Pavelka, Apolena Veldová, Petra Hřebíčková, Patrik Děrgel, Mario Čermák
Premiéra: 19. března 2011, psáno z představení 31. května 2011