Putování slepého hada za pravdou aneb Jak to mají mravenci

Ladislav Klíma je autor, který je poslední dobou mezi divadelníky v kurzu. Koncem minulé sezony se objevily hned dvě inscenace vzniklé na základě jeho prozaických textů, a to Utrpení knížete Sternenhocha v Divadle Komedie, o kterém jsem zde již psal, a Putování slepého hada za pravdou v Ypsilonce. O něm píšu právě teď.

Slepý had (pro zkrácení), v mnoha článcích spojovaný s dadaismem, se svou fabulí blíží spíše satirické bajce, postavené na obraze lidského světa jako mravenčího království. Patrný je i filozofický přesah, dotýkající se archetypálních témat cesty za poznáním (i když trochu blasfemicky – k poznání je potřeba např. i poznat bivaginální sliznici či modrého psa) či mizivosti člověka (mravence) ve vesmíru a relativity jeho hodnot.

Podívejme se ale na samotnou inscenaci (režie: Jiří Havelka) trochu podrobněji. Vše je rámováno černobílými dotáčkami z alkoholové seance Ladislava Klímy a Franze Böhlera, spoluautora románu (Jiří Schmitzer a Petr Vacek), ve které Slepého hada píší. Obsahem těchto krátkých sekvencí je, kromě popíjení obou pánů, předříkávání právě psaného textu, při kterém se občas přímo do kamery oslovuje Čtenářka. Její linka tvoří druhý rám inscenace, ve kterém si kašírovaně těhotná herečka čte Slepého hada při domácích pracích a plenění ledničky. Touto linkou se proplétá živý Martin Vacek opět coby Franz Böhler a Čtenářčino (Jiřina Mencáková) polohlasné předčítání doprovází žoviálně útočnými poznámkami a dotazy. Tyto dva rámy jsou vpravdě dada, či spíše lépe řečeno nonsens, a to tím, že jsou naprosto zbytné. Oba pouze z neznámých důvodů rozmělňují plynulost hlavní linky a působí přinejlepším jako zbytečný efekt. Zásadním problémem je také režie druhého rámce, kdy Mencákové není příliš rozumět a ani není slyšet a Vackův herecký projev je poněkud příliš bodrý pro jakéhosi komentátora děje. Skoro jako by nepřirozená bodrost byla důsledkem nesžití se s rolí.

O poznání silnější, a to jak herecky, tak režijně, je hlavní alegorická linka ze života nejvyšších vrstev mravenčí monarchie. V ní dominuje Petr Vršek coby alkoholem opojený Král. Vršek rozhodně netrpí nedostatkem hereckého charismatu a umu, což potvrzuje i zde. Skvělá je jeho mimika i pohybové ztvárnění povýšenosti a strachu z obrovského hada zároveň. Skvěle procházel všemi možnými figurkami v průběhu představení Roman Mrázik, který má to štěstí, že už samotné jeho zjevení na scéně, ještě podtržené nějakým pitoreskním převlekem, vyvolává reakci publika (např. hupkání v elastickém kostýmu s králičíma ušima je neodolatelné). Soudě ovšem podle minulé premiéry Ypsilonky (Nadsamec Jarry) má i na víc než na postavu komického maskota, kterého vystrčí režisér Havelka na scénu, kdykoli je potřeba.

Pozoruhodné je rozdělení postavy Hada mezi dva herce, jakkoli mi smysl poněkud uniká (dva konce hada???). Těmi herci jsou Milan Šimáček a teatrolog a dlouholetý dramaturg Ypsilonky Zdeněk Hořínek. Větší prostor z nich dostal právě Hořínek, jehož Had je sympaticky ironický a sem tam sklerotický. Vůbec režisér hlavně ze začátku hraje (poněkud nekorektně řečeno) s Hořínkovým věkem. Ve své roli občas vystupuje z role, zapomíná text, chodí po jevišti se scénářem a vše vyvrcholí tím, že usedne na připravenou židličku a začne vyprávět historku z mládí. Oproti tomuto aspoň divácky zajímavému charakteru je druhý Had, Milan Šimáček, o poznání plošší a opět jako by mu chyběly jasnější režijní instrukce. Vždyť jeho akce se skládá povětšinou z nepříliš zdůvodnitelného přecházení jeviště tam a zpátky.

Putování slepého hada za pravdou je inscenace poněkud rozporuplná, ve které se nějak vytrácí ona lehkost ypsilonské montáže, kterou je možné vidět v již zmiňovaném Nadsamci, a oproti němu jde rozhodně o ústup ze slávy. Přesto si rozhodně své diváky najde, a pokud máte rádi intelektuálně náročnější humor blízký absurdnu či dadaismu, můžete být jedním z těch nalezených diváků i vy.