Richard Druhý neboli O politice

Ale když jsem po představení odcházel domů, musel jsem změnit názor. Inscenace Lucie Bělohradské operetou rozhodně není. Ba právě naopak, je to činohra jak má být a zvláště ve vinohradském kontextu vyčnívá vysoce nad průměr. Už sama volba textu byla poněkud překvapivá, Richard Druhý nepatří k nejznámějším dílům anglického dramatika. Hra pojednává o svržení panovníka a o opojení mocí jeho nástupce, budoucího Jindřicha Čtvrtého, a už jen z tohoto stručného nastínění fabule je pochopitelné, proč chtěla režisérka hru inscenovat „o politice". Aspoň toto se píše v programu k inscenaci, který je mimochodem velmi dobře připraven, je relativně stručný, a přitom se zde dozvíte vše podstatné o historickém pozadí i o inscenačních záměrech. No, rozhodně ovšem nejde o politické divadlo na způsob provokativního Agamemnóna v Rokoku či západoevropské tradice angažovaného divadla, neřeší se konkrétní politické kauzy, ale politika obecně. Zjednodušeně řečeno, jaká je ta politika svinstvo a že se v ní lže a vraždí pro získání moci.

To by ale nebyl Shakespeare, aby zůstalo jen u takovýchto obecných historických pravd. Vždyť Shakespearovy historické hry jsou uznávané proto, že nejen zpodobní historickou etapu, ale ukáží příběh člověka na pozadí té které převratné historické doby. A oním člověkem tady je Richard Druhý, hraný Janem Šťastným. Ten se z dekadentního a slabého panovníka, který jako by odkazoval někam do Versailles, stává vězněm mocichtivého Bolingbroka (Jiří Dvořák) a postupem času přijde o vládu, korunu a nakonec i o život. Za celou dobu se neodhodlá k žádnému činu a je v podstatě jen vlečen událostmi, silnějšími než je on. Jeho tragédií ovšem je, že si za toto všechno může sám, když právě Bolingbroka po souboji s Mowbrayem (Svatopluk Skopal) vyhnal ze země a navíc zkonfiskoval jeho majetek. A tak se zpočátku jen domáhá navrácení zabavených panství, ale, jak se říká, příležitost dělá zloděje. Když vidí královu neschopnost, nezastaví se po splnění svých požadavků. Nakonec se, opit mocí, stává stejně nezodpovědným panovníkem válícím se na lehátku a popíjejícím whisky z karafy. Inscenace je dále zalidněna spoustou pro přelomovou dobu typických figurek, které dávají hercům v Shakespearových hrách příležitost k vyniknutí. Pavel Rímský jako Northumberland byl necitelným pomocníkem, který si s klidem zapálí doutník a znuděně poslouchá Richardovy nářky. York (Jiří Čapka) neustále bojuje mezi povinností a citem, mezi poslušností a rozumem, ale rozum nakonec vždycky ustoupí. Za připravované spiknutí proti nastupujícímu králi udá i vlastního syna. Královna, manželka Richardova, hraná Andreou Elsnerovou, je nešťastná manželka, které se odcizil manžel, ale která přes všechny nepřízně osudu, nebo možná právě pro ně zůstává po boku svého manžela.

Změnu krále odráží i jevištní prostor (Ondřej Nekvasil). Stabilním prvkem je oválná šikma, pokrytá umělou travou, na které je posazen trůn a dvě lavice (zarážející je podobnost se scénou k Richardu Třetímu ve Stavovském divadle). Dynamickým prvkem jsou sestupující pásy na zadním prospektu, které v první půli tvoří jakousi obdobu antických sloupů a opticky i významově připodobňují scénu k otevřené diskusi v řecké polis, zatímco v druhé půli se pásy přesunou blíže k forbíně a vytvoří zeď, ve které se jen na pokyn panovníka objeví dveře a dovolí občanovi vstoupit. A za zdí se může král klidně opíjet. Změna byla patrná i v kostýmování (Zuzana Ježková), které bylo v první půli plné zdobených plášťů a brnění. Ty však v druhé půli nahradilo bílé doktorské roucho, ochranka se sluchátky a vojáci s plexisklovými štíty u helem. Že by se z otevřené společnosti neschopností vladaře stala policejní totalita?