Román pro ženy: V zajetí filmu

Autory divadelní adaptace Vieweghova textu jsou Dodo Gombár a Martina Kinská. To, co inscenaci škodí nejvíce, tedy klopýtání ve vleku filmového zpracování, je bohužel založeno již v jejich dramatické úpravě. Není zkrátka v silách divadla poutavě a přesvědčivě vměstnat do jednoho večera příběh, který film zvládne mnoha záběry odprezentovat za dvě hodinky, a především potom ne doslovně a stejnými výrazovými prostředky. Mnoho scén, kterým přihlížíme, mohlo být zcela vynecháno. Pro děj nejsou nikterak zásadní a budí dojem, že nebyly vyškrtnuty jen z povinnosti, protože Renčův film je už zprofanovaný. I skalní fanoušek – ve většině samozřejmě zastoupen v ženském rodě – by ovšem ocenil, pokud by se v divadle setkal s oblíbeným příběhem v novém hávu a vyprávěném trochu jinak. Pokud by byla přidána i dostatečná dávka nové komiky, byl by Román pro ženy nenáročným, ale dobrým letním pobavením. Jedinou větší změnou, která je divákovi dopřána, je bohužel pouze to, že hrdinové vyrážejí místo na lyže k moři.

Režisérská ruka Daniela Hrbka, ředitele Švandova divadla, už se s množstvím nadbytečných výstupů mohla těžko vypořádat se ctí. Výsledkem je dojem, že herci stráví přibližně stejnou dobu hraním, jako přesouváním se v kulisách setmělého jeviště. Chvíli jsme na pláži, v momentě se přemísťujeme do Lauřina pokoje a vzápětí sledujeme krátký dialog v baru. Nekonečný kolotoč krátkých výstupů zachraňuje alespoň to, že nemusí docházet k větším přestavbám kulis, které by pauzy ještě prodloužily.

Hrbkovi se bohužel nepodařilo na jeviště přivést ani nové charaktery. I v tomto ohledu inscenace většinou zůstává v područí filmu. Vrcholem je téměř stoprocentní podobnost, a to překvapivě i vizuální, Laury Markéty Stehlíkové. Na obranu Stehlíkové je nutné uvést, že nepředvádí špatný herecký výkon, ale jako bychom viděli i slyšeli Zuzanu Kanócz. Ani Ljubě Krbové a Jiřímu Langmajerovi se bohužel nepodařilo předčit filmového Olivera a Lauřinu matku, ačkoliv jejich projevy se už od předobrazu liší. Hvězdou divadelního Románu pro ženy je naopak překvapivě Barbora Poláková, která se skvěle zhostila role Lauřiny kamarádky Ingrid. Její postava je zároveň příkladem toho, jak bylo možné celou inscenaci pojmout nově a svěžeji. Ingrid vnáší do děje nové komické výstupy, které mají v naivně i protřele dívčím podání Polákové u diváků velký ohlas. Proto na premiéře sklidila nejhlasitější ovace.

Vieweghův Román pro ženy po úspěšném filmovém zpracování nemá na divadelních prknech lehkou pozici. Tvůrčí tým inscenace ve Švandově divadle bohužel nenaplnil očekávání nového zpracování a přidržel se osvědčeného filmového pohledu Filipa Renče. Čerstvý vítr, který mohl oprášit celý Vieweghův text, ovane scénu vždy pouze s příchodem Ingrid Barbory Polákové. Po celou dobu se mohou dobře bavit pouze nekompromisní, a tedy neobjektivní přívrženci Románu pro ženy, nebo ti, kdo se ještě nesetkali ani s filmem, ani s knihou. Těch ovšem mnoho nebude a zbytek diváků inscenace bohužel nenadchne.

Švandovo divadlo
Michal Viewegh: Román pro ženy

Scénář: Dodo Gombár a Martina Kinská
Režie: Daniel Hrbek
Scéna: Petr Masopust
Kostýmy: Katarína Hollá

Hrají: Jiří Langmajer, Ljuba Krbová, Markéta Stehlíková, Barbora Poláková, Miroslav Hruška
Psáno z premiéry 20. června 2011