Výhodou a nevýhodou celého herectví je nevyhnutelný fakt, že herec má „jen“ své tělo a hlas k tomu, aby hrál, nic víc. Vše ostatní – od kostýmu až po světla – není třeba, i bez toho může divadlo existovat, bez herce ne! A to je hlavní úskalí inscenace Rváč v pražském PiDivadle – scéně Vyšší odborné školy herecké.
Před diváky se poměrně rychle rozvíjí příběh mladičké Máši (viděla jsem alternaci Kateřiny Ženkové), která se nemůže rozhodnout, zda své srdce dát horkokrevnému a ve své podstatě agresivnímu muži (Petr Semerád), se kterým prožije velkou vášeň a dost jistě i velké zklamání, anebo klidnému beránkovi (Michal Juřica), který ji bude vytrvale milovat až do konce všech dní, ale největším dobrodružstvím jejich společného života budou sobotní čaje s přáteli.
V PiDivadle se vše děje ve velké zkratce, za hodinu je odehráno. Obsáhlé škrty, jednotlivé herecké výstupy oddělené živými hudebními mezihrami a neustálá přítomnost všech herců na scéně drží inscenaci pohromadě jako víceméně fungující celek. Střídmá scénografie s dominujícím klavírem, několika židlemi a dvěma stylizovanými portréty na horizontu hracího prostoru umožňuje rychlé střídání scén, ke kterému stačí jen jednoduchá světelná změna. Romanticky stylizované kostýmy dotvářejí pocit salonní nálady carského Ruska prostoupené hutnou nudou, stojatým nicneděláním a oním nikdy nekončícím bezduchým filozofováním. A čas od času samozřejmě nějaký ten souboj, to musí být, aby se alespoň něco dělo.
Režisér Jiří Schmiedt staví jednoduché situace, jednu pěkně za druhou, vede herce, aby přesně kousek po kousku sestavili příběh inscenace, aby dávali důraz na důležitá dějová fakta. Ovšem hercům uniká ve velké míře už samotná výstavba textu – všechno je řečeno stejně, nedají vyniknout vtipu, sarkasmu, paradoxu – snad jako by nerozuměli funkci hereckého výrazu, který formuje charakter postavy. Kvůli tomu pak pokulhává i pravdivé existování herce v jevištní situaci, zejména představitelé mužských rolí jsou v křeči: Petr Semerád má problém – zvlášť pak ve vypjatých momentech – s hlasovým projevem a Michal Juřica s koordinací pohybu. Zbytek herců neumluví suverénně ani malinký prostor PiDivadla, celkově jde o nesoustředěnou hereckou práci. Divák je svědkem i takových banálních diletantismů, jako je srážka herců na jevišti, jejich zamyšlení se a nechtěné vypadnutí z role (!) nebo postavení se zády k publiku. To jsou ale zcela základní herecké předpoklady, na kterých by se mělo soustavně pracovat v rámci herecké výuky na škole.
Doporučila bych, aby se namísto vytváření inscenací škola soustředila na výchovu herců, je vidět, že je to potřeba.
PiDivadlo, scéna Vyšší odborné školy herecké
Antonín Máša: Rváč
Režie, scéna, kostýmy: Jiří Schmiedt
Hudební spolupráce: Ivana Štréblová
Hlasová spolupráce: Filip Sychra
Pohybová spolupráce: Radim Vizváry
Premiéra: 25. ledna 2008
Napsat komentář