Scapino, Scapino...

Vezmi vychytralého sluhu, přidej dva páry milenců, smíchej s otci nepřejícími sňatku a nakonec okořeň několika ztracenými a nalezenými dětmi, ztroskotáním na moři a výpraskem holí. Výsledek? Pěkně vypečená fraška. A tou bezesporu jsou Scapinova šibalství, jeden z pozdních Moliérových textů, který se rozhodli inscenovat v Divadle ABC.

Celý komplikovaný děj se odbývá na iluzivní scéně jakéhosi náměstíčka (výprava: Adam Pitra), ze kterého je vidět houpající se stěžeň v přístavu. Dále je na scéně jeden dům s balkónem, který však nepatří ani jedné z postav, a loď, která je domovem onoho vychytralého sluhy Scapina. Vše podstatné se však většinou děje kolem lavičky ve středu tohoto prostranství. Na ní prosí oba zamilovaní mladí pánové Scapina o pomoc, kolem ní se odehrává Scapinovo přechytračování lakotných otců a konečně i všechny výprasky. Po postraních dekoracích se především leze, šplhá, skáče a utíká před hněvem napálených. V dnešní době časově neutrálních kostýmů je příjemným osvěžením klasicistní kostýmování všech postav. Ostatně i scénická hudba (Petr Lanta) je jím viditelně inspirována. Kromě celkové učesanosti melodie je použit i zvuk cembala, které alespoň ve mně evokuje Mozarta či palác ve Versailles.

Nevím, co se to se souborem divadla ABC nebo tedy nyní správně se souborem Městských divadel pražských stalo, ale je to skoro zázrak. Pochybuji, že za to může sloučení Rokoka a ABC, protože z minulého Rokoka tam příliš lidí nezůstalo. Spíš to bude v osobnosti režiséra. Sergej Fedotov je známý svou důslednou prací s herci a v tomto případě to bylo velmi vidět. Inscenace byla plná pohybu, práce s gesty a s rekvizitou, přičemž vše vypadalo do posledního detailu promyšleně. Každá postava měla určitý rejstřík gest, který celkem přesně vycházel z jejího charakteru. A hle, z herců, kteří povětšinou spíš nudí, se stává skupina zapálených a nadšených komediantů, kteří jsou rádi, že můžou hrát.

Vasil Fridrich jako Scapino hraje neustále v pohybu a skvělý je v pasážích, kdy mámí ze starců peníze. Na rozdíl od většiny dalších nemá žádnou typickou rekvizitu či gesto, a tak vše hraje méně groteskně, což však nahrazuje právě oním neustávajícím pohybem. Jaroslav Vlach (Geront) jako jeden z napálených otců nehraje pohybem po jevišti, ale spíše gesty a vnitřním napětím. To graduje ve scéně, kdy se omylem dozví o svém napálení, a přestože zdánlivě klidně sedí a poslouchá, působí tak, že každou chvíli vybuchne. Z dvojice synů má vděčnější úlohu Jiří Hána (Oktavius), který hraje poněkud zženštilého kavalíra, který se neustále ohání svým kapesníčkem a drží si ho před ústy. Výborný je v první scéně, kdy se svěřuje Scapinovi se svým problémem, kde mu kapesníček slouží zároveň jako talisman i jako poněkud neúčinná zbraň. Lucie Pernetová jako Hyacinta je mladá romantická dívenka, která má neustále blízko k pláči, ale dobře se umí také rozmáchnout se svou "kabelkou".

Trošku šok pro mě bylo (vzhledem k tomu, že jsem byl na první repríze), že byl sál plný sotva z poloviny. To poněkud poznamenalo atmosféru představení (některé vtípky neměly takovou odezvu atd.), nicméně na výkonu herců to nebylo příliš poznat. Městská divadla pražská jsou na obtížné cestě – hrají střední proud a hrají ho, aspoň v tomto případě, skvěle, ale chybí jim mediálně známé obličeje, které by přitáhly diváky. Je to složitější cesta, ale její plody bývají o poznání silnější než mediální rozvařená kaše.