SHAKESPYRÉ – commedia plná omylů

Každý, kdo se nechá Shakespearem v názvu zmást a do Husy vyrazí za velkou tragédií, bude asi překvapen, když k programu vyfasuje papírovou lodičku a zjistí, že jevišti dominuje nafukovací kánoe. Vodácké aranžmá ale Shakespearovi kupodivu sluší (ač jeho tragická esence se téměř rozpustila) a z reakcí publika je jasné, že i ti nejzarytější divadelní konzervativci se nechali proudem představení strhnout. Všichni asi podlehli imperativu režiséra Jiřího Jelínka: „Umřete smíchy!“
Divák umírá smíchy především proto, že Shakespearovy postavy sestupují z piedestalu své velikosti k němu na zem. Romeo se při námluvách dloube v nose, Othello je normální cholerik a Hamlet si veze v ešusu zpopelněnou Ofélii, aby ji mohl rozptýlit do vody.

I při nově nabyté obyčejnosti ale prožívají Hamlet, Romeo a Julie (v podání Ivany Hloužkové a Jiřího Vyorálka o desítky let „zralejší“ než jejich literární předlohy), Othello, Macbethovi a král Lear své příběhy o žárlivosti, lásce a zradě. Kombinace je to nezvyklá. Ale funguje. Představení si utahuje i z morbidnosti původních her, kde se na mrtvolách příliš nešetří. A tak kánoi, na které se Hamlet s Othellem střídají s podivuhodnou rychlostí, kormidlují dva hrobníci. Díky nim na pomyslné druhé straně Smrti na konci představení začíná být přelidněno. Takové posmrtné zarámování doplňují paradoxně rozjuchané písně živé kapely (hudba Zdeněk Král) tvořené samotnými herci, které jednotlivé útržky spojují v celek.

"Kromě originálního přístupu k nesčetněkrát zpracované látce v Huse opět excelují vynikající herci..."

Tragikomiku celého představení podpořil režisér Jelínek s další spojující ideou – a to, že všechny lidské katastrofy, které jsou na jevišti během krátké chvíle rozehrány, nejsou dílem osudu, ale pouhým nedorozuměním. Romeo a Julie si do toho neměli nechat kecat, Hamlet se neměl Ofélii bát říct, že ji má rád, a král Lear měl své dcery lépe vychovat. A tímto všudypřítomným nedorozuměním, které se nevyhýbá mezilidské komunikaci ani v našem století, se několik set let staré příběhy ještě o trochu víc přibližují současnosti.

Kromě originálního přístupu k nesčetněkrát zpracované látce v Huse opět excelují vynikající herci, kteří si představení vyloženě užívají a své nadšení přenášejí i do hlediště – ze vzteklého Jiřího Knihy jako Othella málem naskakují na obličeji rudé skvrny i divákovi, bojí se o duševní zdraví Roberta Mikuše v roli krále Leara a Hamlet v provedení Tomáše Sýkory je přesvědčivě dojemný. Scénář (dramaturgie Barbara Vrbová) staví napůl na Shakespearových textech a druhou půlkou se opírá o povedený slovní humor. Tím vším dělá Shakespyré z pěti tragédií jednu vynikající komedii.