Škola ve swingovém rytmu

Diváci přišli do sálu bezesporu zvědaví na divadelní pojetí známého filmu. Srovnání inscenace s filmovou předlohou se nemůže vyhnout ani recenzent. První patrnou změnou je výrazné posílení hudební složky (hudební nastudování Karel Cón, choreografie Jana Hanušová). Jednotlivé výstupy studentů a učitelů jsou oddělovány hudebními party, v nichž zazní swingová hudba třicátých let. Kapelu představují samotní studenti doprovázení zpěvem svých spolužaček. Muzikální složka oživuje inscenaci a hudební extempore slouží také namísto přestávky jako dělící linka mezi jednotlivými výstupy ze školních hodin.

Dalším významným rozdílem mezi Fričovým filmem a divadelním ztvárněním Žákova dramatu je vynechání celé dějové linky týkající se skandálu vyvolaného vydáváním školního recesistního časopisu, který pobouří pedagogy a vede k pátrání po viníkovi. Pominut je i boj o školní pohár, který přiveze ze sportovního soustředění právě vyloučený Benetka. První půlka inscenace se proto nese ve zcela humorném duchu a divácký ohlas sklízejí především kultovní hlášky a komické výstupy studentů. Až v druhé půli představení se děj mírně zproblematizuje, když je lehkovážné studium narušeno hrozbou vyloučení Benetky kvůli eseji, v níž zkritizuje zatuchlé poměry gymnázia, což vede ke značným represím ze strany pedagogického sboru. Přesto je tato problematika vtipnými scénkami spíše potlačena a inscenace jede dál v celkem bezstarostných kolejích. Pedagogové se tu opět černobíle dělí na ty dobré a špatné, studentský šplhoun Krhounek zde však není doopravdy zlý, nedonáší na ostatní a působí spíše směšně a politováníhodně, než skutečně podlézavě.

Přestože inscenace od samého počátku budí dojem bezproblémové veselohry, která po okurkové sezoně potěší nenáročného diváka, Burešová toto prvotní zdání v závěru jedním šmahem zruší: pohodová prvorepubliková éra končí leteckými nálety, na jevišti zpodobněnými stínovými siluetami letadel. Za nově nastalé situace se jeví hrozba vyloučení nadaného studenta ze školy jako banalita. Nyní již nejde o budoucnost jednoho ze studentů, ohrožena je skutečná existence všech.

Inscenace navozuje atmosféru 30. let nejen pomocí hudby, ale i výtvarným ztvárněním a kostýmy. Scéna (David Marek) představuje školní třídu sextánů reálného gymnázia. Dominují jí tři lavice postavené vzestupně za sebou. Po stranách jsou dvoje dveře, katedra a tabule. Třída se někdy jednoduchým posunutím stolů změní v kabinet učitelů. Po celou dobu stojí v pozadí vyvýšené pódium s hudebními nástroji připravenými na hudební produkce studentů.

Během představení se sálem neustále nesl smích obecenstva. Do jisté míry za to jistě mohla nostalgie a notoricky známé, divácky vděčné hlášky. Troufám si však tvrdit, že největší podíl na úspěchu inscenace měly herecké výkony. Především Viktor Skála v roli záškoláka a buřiče Čuřila může směle konkurovat Ladislavu Peškovi, jehož typická gesta od něj odkoukal: při neustálých výmluvách, proč nemohl napsat úkol nebo se naučit slovíčka, se kantorům s úskokem hluboce uklání s rukama přitaženýma k tělu nebo s jednou rukou vztaženou k hrudi, jako by mu výmluvy šly přímo od srdce. Navenek vypadá jako úslužný student, ve skutečnosti se kantorům nepokrytě vysmívá. Petr Štěpán jako vůdce třídy Jindra Benetka odrovná publikum přednesem své básně „Štěstí“ Adolfa Heyduka se silně mutujícím hlasem a v této chvíli předčí i Antonína Novotného z filmové verze. Vtipných situací, při kterých herci prokazují své nesporné nadání, je tu mnoho: studenti například při parodii dokonale předvádějí gumové pohyby loutek Spejbla a Hurvínka, jeden ze studentů skvělou historkou o bitvě na Bosporském poli uspí učitelku atd. Pokračovat a vzpomínat zejména na známé situace o příchodu inspektora na latinu nebo na rozbor Wolkerovy básně, v níž básník popisuje „svou touhu stát se trpaslíkem“, bychom mohli donekonečna.

Diváci patrně rádi melancholicky zavzpomínají na svá vlastní školní léta i na známý úsměvný film. Inscenace svižně odsýpá a publikum se baví jedním vtipem za druhým. Je pravda, že děj alespoň zpočátku působí značně zjednodušeně a díky veselé swingové hudbě jsem měla chvíli dojem, že se inscenace obecenstvu až příliš podbízí, celkově se ale určitě na scéně Městského divadla Brno jedná o jednu z těch kvalitnějších inscenací. A je to především zásluhou herců, kteří si pod kvalitním režisérským vedením svou pozici ve srovnání se staršími filmovými kolegy bezesporu obhájili.

Městské divadlo Brno
Jaroslav Žák, Hana Burešová: Škola, základ života

Režie: Hana Burešová
Asistent režie: Igor Ondříček
Kostýmy: Samiha Maleh
Dramaturg: Štěpán Otčenášek, Jiří Záviš
Scéna: David Marek
Hudební nastudování: Karel Cón
Choreografie: Jana Hanušová
Light design: Filip Wiesner
Hudební poradce: Zoltán Liška

Hrají: Petr Štěpán, Igor Ondříček, Viktor Skála, Milan Němec, Vojtěch Blahuta, Alan Novotný, Hana Holišová, Ivana Skálová, Lenka Janíková, Jan Mazák, Zdeněk Junák, Ladislav Kolář, Martin Havelka, Irena Konvalinová, Ivana Vaňková, Karel Mišurec, Josef Jurásek a Zdeněk Bureš.
Premiéra: 11. září 2010