SKUTR experimentoval na Strunách podzimu a režíroval muzikanty

Právě text a hudba německého hudebního experimentátora a uznávaného skladatele moderní vážné hudby Heinera Goebbelse musel pro duo režisérů představovat velkou výzvu. Divadelně-hudební projekt Schwarz auf Weiss, pro který Goebbels v roce 1997 složil hudbu a napsal text, v sobě spojuje progresivní přístup ke kombinaci hudby a divadla. Jako první na světě se realizace chopil německý soubor Ensemble Modern, a to přímo v procesu skládání hudby. Goebbels se účastnil zkoušek a na prvním jevištním ztvárnění „hudebního textu“ se i podílel. Inscenace se v podání Ensemble Modern od té doby ve světě hrála zhruba sedmdesátkrát, nicméně jinému souboru se do Goebbelsovy látky nechtělo, a tak je pražská, SKUTRovská inscenace teprve druhým pokusem text a hudbu nově pochopit a realizovat.

Goebbelsův hudebně-divadelní pokus vznikl jako requiem za Heinera Müllera, významného německého dramatika a režiséra a Goebbelsova přítele. Hlavní složkou je zde hudba; ta popisuje situace a snaží se prostřednictvím změn nálad a stylů vyprávět příběh, i když je otázkou, jestli zde o příběh skutečně jde, a dokonce zda je v hudbě a textu vůbec obsažen. Text zde plní pouze okrajovou funkci, Goebbels si ho většinu vypůjčil z povídky Stín E. A. Poea a z díla francouzského filozofa Maurice Blanchota.

Čeští diváci mohli Černé na bílém vidět v premiéře na pražských Strunách podzimu, vzhledem k náročnosti realizace představení byly však tyto dvě premiéry 29. a 30. září zároveň derniérami, tedy alespoň prozatím. Inscenace byla zasazena do prostředí kina ARTminus ve Veletržním paláci. Režiséři s uvedením díla ve zdejším kině počítali, a tak byla scéna koncipována přímo pro tento prostor. Tvůrci podle svých slov chtěli atmosféru divadelního koncertu co nejvíce podpořit celkovým vzhledem jeviště i hlediště, takže diváci neseděli na židlích, jak je obvyklé, ale na zemi na polštářích. Vzhledem k tomu, že vážnou hudbu častěji přijímá starší generace, nebyli přítomní senioři z absence židlí zrovna nadšeni. Jevištní scénu obstaral výtvarník Jan Polívka, jeho strohá kulisa z kartonových krabic, pokrývající celou zadní stěnu jeviště, poskytla hudebníkům dostatečný prostor a dovolovala vytvořit působivou hru stínů.

Jak už bylo řečeno, Černé na bílém rozhodně není divadlo. Dá se chápat spíš jako koncert, kdy hudebníci nesedí strnule na židlích, ale pohybují se. Tento koncept dovoluje dát hudbě i jiný význam, než jaký by vyvolávala při pouhém poslechu. Muzikanti-herci pohybem umocňují náladu, kterou hudba v posluchačích vyvolává. Rozšafnou, humpoláckou dechovku například doprovází ledabylým tancem a vyhazováním klobouků do vzduchu. Páru, stoupající z konvice, umístěné na okraji jeviště, zvukově podpoří hra na pikolu. Hudba se zde tvoří různě, režiséři a autor vycházejí z filozofie, že zvuk se dá tvořit v podstatě čímkoliv, a tak si hudebníci pinkají ozvučenými badmintonovými raketami nebo se strefují míčkem do bubnu. Většinu zvuků však obstarávají klasické nástroje, takže chvilky, ve kterých autor lehce utlumil svoje avantgardní hudební ambice, mohou uspokojit i konzervativnějšího posluchače vážné hudby.

Muzikanti se na jevišti schází dohromady jen výjimečně, často se pohybují v hledišti a jeho okolí, takže se diváci kolikrát cítí být součástí hudebního celku. Nejsilnější v tomto ohledu je začátek představení, kdy hlediště sevře osmnáctka hudebníků, a později dechovkový pochod, který prochází přímo mezi diváky.

Mluvené slovo obstarávají členové orchestru Berg a doplňuje je zvukový záznam, mimo jiné i nahrávka hlasu Heinera Müllera, tedy muže, o kterém to celé má být. Mluví se zde česky, německy, francouzsky a sem tam anglicky. Většina textu je dost náročná a na první poslech málo srozumitelná, proto si režie vypomohla několika nápovědami, například zřetelným zvukem škrábající tužky při psaní dopisu. I tak je však významová část textu málo uchopitelná a diváci mají podle mého názoru velký problém porozumět, o čem se na jevišti vlastně mluví. Myslím si však, že význam textu není pro dílo zas tak důležitý, a to i proto, že některé pasáže ve francouzštině ani nebyly přeloženy do češtiny.

V Černém na bílém jde tedy především o dojmy a asociace. Časté střídání nálad a na druhé straně pravidelně se opakující hudební motivy jsou efektní a působivé. Dokáží v divákovi probudit pocity a vzpomínky, které s děním na jevišti sice možná nesouvisí, ale člověk by na ně třeba jinde nepřišel. Jde jen o to, najít v sobě trochu klidu a celé si to užít.

Černé na bílém (Schwarz auf Weiss)
Heiner Goebbels, SKUTR
Orchestr Berg, dirigent Peter Vrábel
Uvedeno v rámci festivalu Struny podzimu 2009 v kinosále ARTminus ve Veletržním paláci 29. a 30. září; psáno z premiéry 29. září