Sláva machofeminizmu! – Svrbí v Rubínu baví i nudí zároveň

Inscenaci textu Svrbí slovenské autorky Zuzany Dzurindové si vzala na starost režisérka Anna Petrželková. Vytvořila poměrně hbitou divadelní podívanou, jejíž tempo ale bohužel v druhé polovině uvadá. Zhruba po tři čtvrtě hodině už není důvod dění na jevišti moc sledovat, protože podstatu hry divák prokoukne; doznání a činy postav jsou dopředu jasné a jejich divadelní zpracování není tolik originální, aby povýšilo banalitu na skvost.

Svrbí velice dobře funguje na herecké rovině. Sázka na Barboru Polákovou, kterou režisérka obsadila do role promiskuitní Margity, jako vždy vyšla. Z hereckého projevu Barbory Polákové sálá dokonalost, přirozenost a přebytek talentu jako z málokoho. Postava Margity je v podstatě psychologicky velice jednoduchá, a to by mohlo leckterou herečku svádět k parodii, ne však neotřelou Barboru Polákovou. V jejím podání je snesitelná i trapárnička typu nevěřícné zírání á la Petr Rychlý v televizní estrádě.

Nebohá Beretová s šílenstvím v očích uklízí a uklízí, občas zaječí, ale jinak nemá co hrát.

Tápání režie vyplave na povrch ve výstupech Pavly Beretové coby neurotičky Marty, jejíž postava je zredukována téměř výhradně na posedlost uklizenou domácností. Tato charakterová plochost, vycházející ze scénáře, je pak umocněna nepříliš nápaditou režií; režisérka si totiž celkem pochopitelně neví rady, co s takovou jednorozměrností dělat a všechny „fóry“ poměrně brzy vyčerpá. A tak nebohá Beretová s šílenstvím v očích uklízí a uklízí, občas zaječí, ale v podstatě nemá co hrát. To samé platí i pro Tomáše Dianišku v roli upoceného kravaťáka Stana, který musel pod diktátem scénáře veškeré svoje schopnosti omezit na křečovité šklebení a dělání ze sebe debila. Jistě to byl účel tvůrkyň, zobrazit zástupce mužského rodu v souladu s předkládanou filozofií, ale nekouká se na to moc hezky. Dianiška schematického blba hraje tak křečovitě, že ho budete mít dost během několika prvních sekund.

Inscenaci nelze upřít několik velice dobrých režijních nápadů; je zde jasně patrná slušná práce s vtipem a výrazovou nadsázkou, což herečkám dává v úvodní fázi inscenace možnost vydovádět se. Drobná etuda o tom, jak se Margita seznamuje s muži, patří k jednomu z nejvtipnějších a nejnápaditějších režisérských triků, jaký jsem kdy viděla. Na druhou stranu jsou zde chvíle, které působí spíš jako nutná výplň představení, nastavovaná kaše sestávající ze scén s v podstatě stejným sdělením. To, co chce autorka textu světu říct, se dá odvyprávět během doby mnohem kratší, než je hodina a půl, takže nutně dochází k tomu, že se tu zbytečně dlouho zobrazuje, jak se věci mají; to je však po první půl hodině všem naprosto jasné. Není se pak čemu divit, že se lidé v hledišti posledních dvacet minut ošívají jako při epidemii svědivé vyrážky.

Hlavní problém inscenace Svrbí ale nespočívá v režii, nýbrž v samotném textu. Postavy jsou příliš schematické; jsou jako oživlé typologie lidí z knihy Ženy jsou z Venuše, muži z Marsu nebo jiného pseudovědeckého bestselleru (to platí zejména o ženských postavách, Stanův předobraz se dá najít spíš v psychologických studiích o ztrátě mužské identity). Autorka Zuzana Dzurindová si zřejmě myslí, že diváky ošálí průhledným jinotajem zjevné odlišnosti postav a současně jejich naprostou charakterovou shodou, a doufá, že divák dojde k naivnímu prozření, jak to na světě funguje.

Autorka vychází z předpokladu, že všechny ženy jsou hysterické a emocionálně nevyrovnané blběny.

Autorka v souladu se svou vizí světa předkládá divákům dvě postavy, které se mají navenek dramaticky povahově lišit. Marta je domácí puťka, jejímž jediným zájmem je dobře odvedená práce v kuchyni a všech dalších místnostech, kde se dá uklízet, prát a žehlit. Jejím opakem má být Margita – lovkyně mužů, která courá po barech a tahá z cizinců drinky a sex, přičemž v tomto chování nespatřuje životní naplnění. Veškeré její barové akce jsou motivovány touhou najít muže na dobu delší než dvanáct hodin. Děvčata ale časem zrají, jejich progresivně se vyvíjející neurózy a hysterické záchvaty (autorka vychází z předpokladu, že všechny ženy jsou hysterické a emocionálně nevyrovnané blběny) je dovedou ke zhodnocení dosavadních neúspěchů a konstruují cíl svého života, v čemž se právě projeví jejich totožná povaha. A tak se Marta a Margita stávají proroky víry, která říká, že všechny ženy chtějí dominantního muže a status ženy v domácnosti, a jde jen o to, do jaké míry si to dotyčné chtějí přiznat.

Proti gustu žádný dišputát, problémem je ale to, že Svrbí má ambice vyprávět tento příběh jako alegorii vnímání a životního názoru každé ženy, a v tom je právě zakopán pes. Podávání receptu na šťastný život, podsouvání vlastního názoru a snažení se o uznání jednoho pohledu na svět jako všeobecně platného může, jak víme, škodit. Jediná věc, která hru v tomto ohledu zachraňuje, je odlehčená a vtipná forma, do které Svrbí usadila režisérka a herečky. Pokud jste žena, kterou necloumají nezvladatelné záchvaty hysterie, nemyslíte si, že ideálním mužem je opocený, přisprostlý kamioňák, a tušíte, jak funguje auto, asi se budete při Svrbí sem tam cítit trochu nepatřičně. Nezbývá nic jiného než to po chlapácku ustát.

A Studio Rubín, Praha
Zuzana Dzurindová: Svrbí

Režie: Anna Petrželková

Hrají: Pavla Beretová, Barbora Poláková, Tomáš Dianiška, Tomáš Kobr
Premiéra: 24. října 2009, psáno z preprízy 20. listopadu 2009