Slečna Abigail: hořký bonbón v růžovém pozlátku

Za nezdar ovšem neodpovídá pouze inscenační úprava. Hra, která měla premiéru v roce 2010 na Floridě, sama začíná s tím, co inscenace pouze dovršuje. Totiž že láká na něco, co nakonec nepřináší. Slibné téma tak dlouho drží při zemi, až z něj nezbude zhola nic. Show slečny Abigail, která se v průběhu večera snaží diváky prostřednictvím historických příruček (jejichž názvy přináší nakonec asi nejvtipnější okamžiky večera) poučit o tom, jak navázat a udržet si vztah, jako by neustále proklamované téma po celou dobu obcházela po špičkách a v úctyhodné vzdálenosti. Divák, který od hry očekává lechtivý humor, případně vděčné vtipy založené na rozdílech mezi mužem a ženou, nakonec jen nevěřícně kouká, kam slibné téma vyšumělo.

V režii Lucie Poláčkové se tuto tendenci nepodařilo potlačit, spíše naopak. Víc než vlažný rozjezd inscenace bohužel naznačuje průběh celého projektu. Po 15 minutách, kdy v podstatě dojde pouze k přivítání se s hlavní hrdinkou a k jejímu neustálému přesvědčování diváků o tom, jak je potěšena jejich přítomností, inscenace rozvláčně přechází od jednoho tématu k druhému, aniž by některé z nich smysluplně završila. Tento průběh je několikrát přerušen pokusem o oživení v podobě interaktivního zapojení hlediště. I ten ovšem zůstává stát na půli cesty – na jeviště jsou dvakrát, a v obou případech bolestně samoúčelně, zataženi dobrovolníci z řad diváků, případně je hlediště zapojováno prostřednictvím kvízových otázek. Spolupráce ovšem v žádném z uvedených případů skutečně nefunguje (kvíz připomíná atmosféru ve školní třídě, kde děti všechno vědí a paní učitelka stejně nemá v úmyslu z jejich odpovědí cokoliv dál vyvozovat) a působí spíše dojmem bezradnosti. Samostatnou kapitolou je v tomto ohledu také neustále vynucovaný potlesk za sebemenší náznak vtipu, který celý večer provází.

Scéna s pohovkou ve tvaru srdce i kostýmy laděné do zářivě růžové zůstávají připomínkou mnohem zajímavější a odvážnější, ovšem nenaplněné cesty, kterou se inscenace mohla ubírat. Jitka Asterová i Lukáš Pavlásek v roli Abigailina českého asistenta Pepy se svých postav zhostili v podstatě podobným a ne příliš šťastným způsobem. Jejich projev se omezuje na jedinou polohu frenetických optimistů zapálených pro věc. Po většinu času ovšem u obou působí nepřesvědčivým a křečovitým dojmem. Neměnný výraz navíc po několika minutách zákonitě vede ke ztrátě divákovy pozornosti. Méně strojený přístup probleskuje jen v několika okamžicích a je spíš smutnou připomínkou toho, že inscenace nemusela působit dojmem televizní reklamy.

Slečna Abigail tak nakonec představuje hlavně promarněnou šanci. S tím, jak se do extravagantních kostýmů převléká hlavní hrdinka, vás neodbytně napadne, že celá inscenace byla převlečena do podobného poutavého oblečku, který ovšem zůstal jen mlhavým příslibem. Téma samo i neustálé povzbuzování ze strany obou protagonistů diváka neustále udržují v napětí a naději, že teď už konečně propukne třeskutá zábava, na kterou čeká. Při závěrečném potlesku ovšem nezbývá než konstatovat, že Slečna Abigail většinu diváckých nadějí zmařila.

Divadlo U Hasičů
Ken Davenport a Sarah Saltzberg: Slečna Abigail

Režie: Lucie Poláčková
Kostýmy: Tatiana Kovaříková

Hrají: Jitka Asterová, Lukáš Pavlásek
Premiéra: 14. února 2012, psáno z představení 18. června 2012