Splašené nůžky aneb Jak se budí divák

Původní hra je dílem německého autora Paula Pörtnera. V roce 1963, kdy text vznikl, se ovšem jednalo o detektivní psychodrama na hony vzdálené dnešní podobě. Na konci sedmdesátých let se však Splašených nůžek chopili Američané Bruce Jordan a Marylin Abramsová a z detektivky vytvořili komediální interaktivní projekt založený z velké části na herecké improvizaci. V Čechách byla hra vedle Zlína zatím uvedena v Pardubicích a v pražském divadle Kalich.

Ačkoliv textu zůstala detektivní zápletka, jeho ladění je od začátku do konce ryze komediální. První část večera diváky uvádí do prostředí kadeřnického salónu. Jeho homosexuální majitel a svérázná kolegyně stříhají, holí, myjí a foukají pestrou škálu zákazníků. Během toho, jak už to ve správném kadeřnictví bývá, semelou všechno možné. Zajetý pořádek naruší až vražda klavírní virtuosky, která se mezitím odehrála o patro výš. A jako v klasické detektivce měli všichni z přítomných motiv i příležitost. Potud klasický formát divadelní inscenace. Poté už se Splašené nůžky obracejí na diváka. Spolu s policejním inspektorem je třeba rekonstruovat veškeré dění a po přestávce také provést výslech podezřelých završený hlasováním o vině a nevině.

Zlínská inscenace se snaží v žádném ohledu nenarušit divadelní iluzi. Herci se po jevišti pohybují již při příchodu diváků do sálu. V kadeřnickém salónu se pracuje jako každý den. Během přestávky podezřelí také zůstávají na jevišti pod dohledem policisty, zatímco diváci mohou v baru konzultovat své dotazy a hypotézy s policejním inspektorem. Scéna bojkotuje jakoukoliv stylizaci či zjednodušení. Ačkoliv na první dojem může přehnaná realističnost působit negativně, ve skutečnosti přispívá k zmenšení distance mezi hledištěm a jevištěm. Právě z toho plyne divácká bezprostřednost, která zlínské inscenaci režiséra Jakuba Nvoty rozhodně nechybí.

Po prvním diváckém zásahu jde všechen ostych očividně stranou a úlohou inspektora už je spíš diváky udržet na uzdě, než je k dotazům podněcovat. Herecká improvizace se samozřejmě rozvíjí na základě několika možných linií, které jsou divákům nabídnuty, protože většinou dojde na podobnou sadu dotazů. Je ovšem vidět, že herci jsou už díky minulým zkušenostem připraveni i na mnohé detaily – např. důkaz, že kočičky o patro výš skutečně existují nebo obědová přenoska naplněná knedlíky. Právě to jsou nejkreativnější chvíle a potenciál celé inscenace.

Je i na hereckém souboru, aby každý večer podobných momentů obsahoval co nejvíce. Zlínskou inscenaci v tomto ohledu rozhodně táhne Gustav Řezníček. Jeho kadeřník Tony srší energií již v první části, ale je to právě on, kdo se nejvíce snaží oživit také improvizační scény. I v případě, že dotazy směřují nezáludným směrem, snaží se neustrnout v zajetých kolejích a překvapuje kolegy očividně novými komickými detaily. Komediální potenciál nezkušeného a navíc ráčkujícího policisty Veverky plně využívá také Pavel Vacek. U ostatních je v některých chvílích přeci jen cítit pohodlnější a bezpečný přístup, který improvizovaným výstupům zbytečně ubírá kouzlo i vtip.

Celkově jsou ale Splašené nůžky dobrou volbou – dramaturgickou i diváckou. Interaktivní formát je divácky přitažlivý a v tomto případě i dosyta pobaví.

Městské divadlo Zlín
Paul Pörtner: Splašené nůžky

Režie: Jakub Nvota
Dramaturgie: Miroslav Ondra
Výprava: Katarina Žgančíková

Hrají: Gustav Řezníček, Michaela Doleželová, Pavel Vacek, Jan Leflík, Zdeněk Julina, Helena Čermáková
Premiéra: 4. prosince 2010, psáno z představení 3. dubna 2012