Spříznění volbou aneb Obrazivost, Goethe a Dejvice
V průběhu celé pomalu uplynuvší sezony se vám deník NeKultura.cz snažil přiblížit některé pozoruhodné i pozorunehodné události na pražských jevištích. V rámci schopností a času jednotlivých redaktorů jsme se snažili aspoň nakouknout do všech zajímavějších pražských divadel. Ovšem až dodnes jsme trestuhodně jednu scénu opomíjeli a tou bylo Dejvické divadlo. A tak to ke konci sezony napravím. Tak tedy Spříznění volbou...
Hlavním znakem této inscenace je, jak už to bývá u režiséra J. A. Pitínského zvykem, jistá roztříštěnost a ústup jednotící koncepce před vizuálním dojmem. Tedy zkráceně řečeno, celkem dobře se na to dívá, ale v některých momentech je poněkud obtížné rozpoznat, proč se děje právě to, co se v tu chvíli děje. Typickým příkladem tu je například scéna živého betlému, při které se jednotliví herci pohybují v mechanicky strnulých gestech a vydávají v přesném pořádku určité zvířecí zvuky. Vizuálně působivé, nicméně interpretace mi uniká.
Dalším problematickým bodem je samotná dramatizace (Karel František Tománek) tohoto Goethova románu, respektive její nevyrovnanost. Zatímco v první půlce se fabule drží osudů čtyř hlavních postav a jejich vzájemných vztahů, v půli druhé dostávají větší prostor postavy vedlejší (např. Služka či Stavitel), kteří se v první části objeví pouze epizodně. Tím se rozmělňuje ona hlavní linie až k hranici srozumitelnosti a vcelku nepochopitelně tak inscenace nesměřuje ke konci k větší uzavřenosti, naopak se poněkud rozplizává. Těžko říct, zda to bylo způsobeno textem, režií či únavou recenzenta z dlouhého představení, ale ke konci pro mě začalo být obtížné se v postupu děje vůbec orientovat.
O obrazivosti režijního pojetí již byla řeč, vcelku libá byla na pohled i scénografická složka inscenace. Kostýmy (Jana Preková) byly směsicí klasicizujících prvků (paruky, sukně vyztužené kruhy) a moderních střihů (dětské šaty Otýlie, průsvitné materiály, bílé líčení herců) a pomáhaly stylizovanému projevu herců. Ten se odehrával na proměnlivé scéně (Jan Štěpánek) orámované dvěma částmi knihovny. Mezi nimi bylo možné zatáhnout průsvitnou oponu, která v jakési variantě mnichovské shakespearovské scény (rozdělení jeviště na dva podle potřeby oddělené prostory) umožňovala přestavby, které nezpomalovaly rytmus inscenace. Nicméně některé objekty, které se během těchto přestaveb objevily na scéně, byly opět poněkud zarážející – pro příklad jakási poněkud vizuálně odpudivá jeskyně, která slouží jako pozadí onomu oživlému betlému. Vcelku vzato se však povedlo na malém dejvickém jevišti velmi elegantně vytvořit výpravnou scénu, která byla působivá a přitom velmi dynamická a proměnlivá.
|
"Pokud se rádi kocháte stylizovaným a emocionálně nabitým herectvím, platí pro vás totéž. A pokud vás tato ochutnávka navnadila, můžu slíbit, že příští rok se NeKultura.cz dostane do Dejvic častěji." |
kdy si vyměňují společensky kulantní repliky, u kterých však rozehrávají podtexty (omlouvám se, chybí mi příklad, ale tento postup prochází celým úvodem hry). Je to skoro jak žonglování, tento princip se může při každém nedotažení nebo chybě rozpadnout a ke cti oběma hercům i režisérovi se tak ani jednou nestalo. Třetím pozoruhodným výkonem je kreace Václava Neužila coby Ota, kterážto postava funguje jako katalyzátor celého konfliktu. Neužilova postava na první pohled působí jako vědecky racionální bytost, která mluví z přemíry myšlenek velmi rychlým tempem, nicméně tato stylizace funguje jako zakrývací manévr jeho nevyrovnané psychiky. Tato těkavá postava může kdykoliv pronést nějaké vědecké moudro či se naopak hystericky rozplakat.
Shrnuto, pokud máte rádi vizuálně atraktivní a výpravné divadlo, i když je to všechno trochu jen na efekt, je Spříznění volbou pro vás. Pokud se rádi kocháte stylizovaným a emocionálně nabitým herectvím, platí pro vás totéž. A pokud vás tato ochutnávka navnadila, můžu slíbit, že příští rok se deník NeKultura.cz dostane do Dejvic častěji.
