Strýček Váňa aneb Je to nějaké zmatené

Ovšem inscenace už je interpretací textu a ta svým způsobem z tezí vychází (odpovědi na otázky typu: Co tím chci říct? Proč to vůbec dělám? atd.). Kéž by se režiséru Michalu Langovi povedlo do inscenace Strýček Váňa ve Švandově divadle aspoň tu jednu tezi dostat.

Herecky je inscenace značně neurovnaná, ani ne co do stylu, ale spíš v pojetí jednotlivých postav. Herci sice obecně hrají psychologicky civilně a sem tam i "prožívají", ale nějak není jasné co a proč. A tak v některých případech (např. Apolena Veldová jako Soňa) je herecká kreace čímsi mátožně nevýrazným (v případě Veldové dokonce i hlasově) či naopak jednostranně plochým (Stanislav Šárský jako dětsky panovačný profesor Serebrjakov nebo Tomáš Pavelka a jeho zkrachovalý statkář Tělegin, podobající se mírně inteligentnější variaci na vesnického idiota). Tento kruciální nedostatek výkladu textu vede u některých herců k rozdrobení jejich postav. Pro příklad si vezměme Kamila Halbicha jako doktora Astrova, který plynule přeskakuje z opilství do učených disputací o životě či z (mimochodem výborně zahraného) klukovského nadšení nad jím vytvořenou mapou do pózy lva salonů s oplzlým úsměvem. Zvláštní kapitolou je postava profesorovy manželky Jeleny (v mém představení Martina Válková, alternuje s Klárou Cibulkovou). Tato postava je Válkovou jako snad jediná opravdu koncizně interpretovaná jako připitomělá nudící se slečinka. Ovšem, aby bylo učiněno všem podivnostem v herectví zadost, je to klíč poněkud sporný a Jelenina prostoduchost ostře kontrastuje s poměrně intelektuálně náročnými monology. Mohlo by to možná vytvářet nějaké další významy, ale bohužel to působí jen nepatřičně.

Poněkud mátožnou je i kreace Luboše P. Veselého v hlavní roli Ivana Vojnického. Jeho Váňovi chybí hlavní téma, ono "o čem se to vlastně hraje", a tak ze svým způsobem tragické postavy zůstává podivín, jehož jednání je nepochopitelné. Ale to už se jen znovu opakuje hlavní problém celé inscenace – absentující výklad textu.

Ani scéna (Jaroslav Bönisch) nám nijak moc nenapoví. Několik různě se posouvajících ošumělých bílých stěn a pár židlí může sloužit jako pozadí k jakékoliv inscenaci Čechova. Když už se dočkáme i nějaké té metafory, je to pohříchu metafora banální, jako například houpačka jako obraz nedospělosti nebo závěrečné složení všech stěn do objektu, v kterém jsou uzavřeny postavy. Je otázkou, zda tento obraz stál za nesoudně dlouhé přestavby za zataženou oponou. Abych jen nehaněl, zajímavým a mnohem úspornějším obrazem téhož je motiv vosy, uzavřené v zavařovací lahvi, spojený s postavou Vojnického. Atmosféru podzimního venkovského sídla také výborně dotvářela jablka, všemožně poházená po scéně.

Nasadit Čechova je vždycky tak trochu prestižní záležitost a v ideálním případě pak tyto inscenace vstoupí do dějin českého divadla (povedlo se to např. Petru Léblovi). Povětšinou však zapadnou. A to bude velmi pravděpodobně i osud inscenace "švandovské". Rozkolísané herectví, které začne velmi brzy nudit, odsuzuje Strýčka Váňu do propadliště dějin. Kdo by se taky díval na divadlo, ve kterém "není než malých rolí".