Světanápravce aneb Intelektuálové, bděte!

Pro ty z vás, kteří jsou v Divadle Komedie jako doma, bude následující pasáž tak trochu opakováním, protože se tento text zas tak od ostatních Bernhardových dramat neliší. Opět tu máme zatvrzelého starce, který tyranizuje a kritizuje všechny okolo, tematizují se takové věci jako nemoc, smrt, měšťácká společnost či filozofie. Ten v podání Martina Fingra neustále balancuje mezi trýzněním své partnerky a sebetrýzněním, mezi nenávistí a závislostí. Jisté Světanápravcovo duševní mrzáctví je podpořeno i postižením tělesným, které Finger zvládá poměrně dobře. Nijak okatě ho nezdůrazňuje, naopak, chová se, jako by se za své postižení styděl, a snaží se ho před před ostatními zamaskovat. Je zajímavé sledovat, jak se Fingrovo herectví v různých rolích a s postupem času mění. Jeho rejstřík obsahuje vše od zcizujícího herectví (dříve Kvartet, nyní třeba Žižkov) až po postavy vysoce psychologizované (Bash). V této složité postavě se mu povedlo vnést psychologické prvky do v podstatě zcizujícího textu.

Poněkud výjimečné postavení ve Světanápravci zaujímá partnerka hlavního hrdiny, kterou hraje Gabriela Míčová. Ta není v podání Míčové tou u Bernharda obvyklou ponižovanou chudinkou, ale je schopná se vzepřít, i když třeba jen trucovitým odchodem ze scény. Je sice k svému partnerovi uvázaná, ale neposlouchá ho na slovo. Její vzpoura se projeví v podobě určitých schválností a v možná až dětsky navztekaných reakcích – například když na sobě roztrhá šaty, které se Světanápravci nelíbí. Nepříliš typickými postavami pro Bernharda je skupinka hodnostářů, kteří přicházejí udělit Světanápravci čestný doktorát. Netypičtí jsou proto, že se jedná v podstatě o komické postavy, nebo aspoň tak jsou v Komedii hráni Romanem Zachem, Jiřím Štréblem, Martinem Pechlátem a Stanislavem Majerem. V rámci inscenace fungují jako komické oživení a tečka bernhardovsky zacykleného děje. Jejich kreace se pohybují až na pokraji parodie všech oficiálních ceremoniálů, třeba už jen proto, že se předávání doktorátu odehrává v soukromém bytě a ne na půdě univerzity. Odehrává se v podstatě sled vyprázdněných promluv a komických výstupů (např. se zapomenutým diplomem či focení na mobil). Z výše jmenovaných pánů exceluje zvláště Roman Zach jako Rektor, který výborně zvládá opakující se oficiální zaklínadla typu Velice si vážíme toho, co jste dokázal.

Pokud znalce Komedie příliš nepřekvapí samotný text, nestane se tak ani co se scénického prostoru týče. Hraje se opět tzv. na komoru, přičemž se v tomto případě diváci dostali na jeviště kvůli zintimnění hracího prostoru – koneckonců, vše se odehrává v pokoji a nahlížíme i do poměrně intimních koutů života obou hlavních postav. Jediným výraznějším objektem na scéně je červené sofa, které je ve středu kruhu ohraničeného mechanickými budíky. To podporuje motiv uplývajícího času, který se objeví v několika podáních – např. Světanápravci zbývá pouze několik měsíců do smrti atd.

Pozoruhodná je práce se světlem. Po většinu času je scéna nasvícena z hlediště, tedy proti divákům. To způsobuje, že z herců jsou vidět pouze obrysy, a kromě toho, že se jedná o vizuálně zajímavý efekt, vytváří vzniklé příšeří atmosféru prachu či rozkladu, jako by se vše odehrávalo ve sklepě.

Pařízkova inscenace by rozhodně měla patřit k výbavě každého kavárenského intelektuála, a i ostatním divákům má co nabídnout. Není to příliš veselé, ale pokud v divadle rádi přemýšlíte, je tohle inscenace pro vás. A určitě to stojí za to vidět už jen kvůli Martinu Fingerovi jako Světanápravci. Klobouk dolů.