Tahle postel je příliš krátká: Mozaika dvou životů v Činoherním klubu

Hra Niny Mitrovič vznikla v roce 2004 a její text se již v Čechách objevil v rámci scénických čtení na festivalu YOUGO! V příběhu nedlouhého setkání dvou rozdílných lidí autorka sleduje vyprázdněnost současnosti a tragiku života, jehož skutečnou perspektivu zastiňuje konzum. Svádí dohromady stárnoucího muže, který je nevyléčitelně nemocný a své poslední dny tráví v nemocnici, a mladou ženu, která má před sebou ještě mnoho let, ale ve své úporné touze nepromarnit je neustále váhá, bloudí a klopýtá. Nemocný Tom chce, ve snaze zanechat stopu, vyprávět svůj životní příběh. Proto si podá inzerát, na jehož základě pozná mladou Irenu. Vztah, který mezi nimi vznikne, je vzájemnou výměnou pohledů na vlastní životy, sblížení, které jednomu pomáhá umírat a druhému žít.

Vzájemné poznávání hlavních hrdinů autorka obratně prolíná s během jejich oddělených světů, proto v názvu zmínka o fragmentech. Mitrovič s nimi zachází jako s drobnými sklíčky, ze kterých je možné mísením poskládat vitráž a dát tak dohromady nový význam. Režie Martina Čičváka diváka velmi elegantně a rychle uvádí do tohoto méně tradičního způsobu vyprávění. V paralelním ubíhání různých dějů, časů i prostorů ponechává všechny postavy téměř po celou dobu inscenace na scéně. Pokud se jich akce právě netýká, aktéři jednotlivých mikropříběhů se pouze odmlčí, případně ustoupí do pozadí. V rámci jednoho dialogu tak Irena, jako hlavní propojující prvek, může odpovídat oběma postavám a vést dva časově i prostorově nezávislé rozhovory, jejichž hravým slovním i významovým propojením ovšem vzniká celek na další úrovni. Vzniklý tvar působí velmi sevřeným a uceleným dojmem, který přerušuje pouze krátké intermezzo Tomova oblékání – oddech před nevyhnutelným koncem (příhodně je inscenace uváděna bez přestávky). Jakých účinků lze tímto způsobem vyprávění děje a jeho vhodným inscenováním dosáhnout, ilustruje scéna, kdy se za ústřední dvojicí kouřící v nemocničním pokoji dobývá zdravotní sestra a zároveň na Irenu, která se po hádce zavřela v pokoji, z druhé strany buší její přítel. V syntéze dvou dějů scéna graduje, jako by byla doprovázena virblem, a zároveň baví prolínáním významů.

V tom, že se inscenace tak dobře vyrovnala s fragmentárním způsobem vyprávění, jí významně napomohla také scéna Toma Cillera. Vévodí jí plechový stůl doplněný řadou vodovodních kohoutků táhnoucí se téměř přes celou šířku jeviště. Prostor, který vytváří, je významotvorný právě do té míry, aby mohl v jednom okamžiku být zároveň barem, ve kterém Irena pracuje, pokojem či koupelnou v jejím bytě a doplněný v pravé části židlí a nočním stolkem i nemocnicí. Systém vodovodního potrubí nad stolem navíc poskytuje prostor pro dynamický pohyb po scéně – kolem stolu i na něm.

Ústřední dvojice v podání Lucie Žáčkové a Vladimíra Kratiny je okouzlující ve svých kontrastech i podobnostech. Po Tramvaji do stanice Touha Žáčková v Činoherním klubu opět předvádí, jak dokáže svým výkonem strhnout a zaujmout. Její uvolněný, přirozený a přitom dynamický projev dělá z Ireny trochu dítě a trochu dospělého. Prostřednictvím neokázalé a hravé gestiky a citu pro ironii i tragiku příběhu je Žáčková doma v obou polohách. Vladimír Kratina dvojici doplňuje jako elegán, který je nonšalantní i v pyžamových kalhotách a županu. Tomovi vtiskl zároveň únavu, kterou už nemá sílu překonat, a zároveň jiskru, která Irenu láká k prožití zajímavějšího života. Mezi Tomem a Irenou je napětí přitažlivosti i porozumění otce a dcery.

O to víc jsou ovšem zklamáním další postavy. Režie jako by na ně zapomněla. V porovnání s ústřední dvojicí jsou Irenina matka, barmanka Sheila a další jen nezajímavou přehlídkou prvoplánových charakterů. Jejich vulgarita a sobeckost je nudná, protože není propracovaná. Jejich šedý podklad bohužel neposlouží ani zvýraznění ústřední dvojice. Vzniklý rozdíl inscenaci dodává spíš nelichotivý punc nesourodosti.

Tahle postel je příliš krátká je ovšem inscenací, kterou stojí za to vidět především kvůli zajímavé struktuře a výkonu Lucie Žáčkové, a to i přesto, že vás bude rozčilovat vágnost, s jakou Čičvák přistoupil k vedlejším postavám.

Činoherní klub
Nina Mitrovič: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty

Překlad: Jana Alfabeta Cindlerová, Hasan Zahirović
Režie: Martin Čičvák
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Tom Ciller
Kostýmy: Nina A. Stillmark

Hrají: Lucie Žáčková, Vladimír Kratina, Matěj Dadák, Dana Černá, Lenka Skopalová, Dana Marková, Jan Hájek, Eva Burešová
Premiéra: 12. dubna 2012, psáno z představení 2. května 2012