Tanec butó opět v Praze! Vystoupil s ním Imre Thormann.
Nebývá zvykem českých divadelních diváků chodit na něco tak specifického jako japonský tanec butó. Tato moderní taneční technika bývá k vidění především na světových jevištích a Praze se spíše vyhýbá. Mezinárodně uznávaný švýcarský tanečník Imre Thormann zde vystoupil v Paláci Akropolis před třemi lety. Přesto měl na své představení beznadějně vyprodáno. A tentokrát v Čechách zanechá žáky svého pondělního a úterního workshopu.
Umění butó vyžaduje nesmírnou koncentraci nejen od svých tanečníků, ale také od samotných diváků. Proto jsem si říkal, že některý z diváků dříve či později nevydrží a sál opustí. Až na jedno neukočírovatelné řvoucí děcko s maminkou se nikdo takový nenašel. Těžko říct, co ratolest zavedlo právě na tohle představení. Jeho vzdalující se nářek podkresloval pouze několik málo minut začátku představení. Zbytek publika se překvapivě tvářil, že přesně ví, na co přišel.
Pomalé, přerývané pohyby umělce Imre Thormanna doprovázené klarinetistou Doeringem hypnotizovaly publikum k absolutnímu soustředění na každý záchvěv tanečníkova těla. Hudebník sestavoval doprovod z nejrůznějších zvuků od šumění moře přes skoro neslyšné cupitání, šustění, klapání a skřípění po ty nejexponovanější polohy jeho nástroje. Vše nahráváno ve smyčkách naživo během tanečníkova výstupu a především výhradně s použitím klarinetu, bez žádných přídavných efektů kromě zmíněné zvukové smyčky a bez dalších udělátek.
Právě pro Thormannovu virtuozitu tělesného uvolnění i v těch nejnapjatějších pózách se divák ani na chvíli nezapotil. Naopak jen tiše tajil dech a nechával v sobě ty překrásné i drásající výrazy celého lidského těla zvolna doznívat.
Thormann inscenaci Voyager podtitulem věnoval jako poctu své babičce. Připomínaly ji staré krajkované dámské šaty, z nichž se postupně vysvlékl, aby ze stařičkého seschlého těla osvobodil sebe jako symbol čistého mužství. Sama symbolika jednotlivých výrazů byla tak pestrá, že si divák za ni mohl dosazovat nejrůznější významy. Jejich rozbor by průměrnému profesoru jedné z římsky číslovaných pařížských univerzit zabral šestihodinový seminář. Je na místě se domnívat, že pro některé diváky vzhledem k minimální koncentraci příležitostí navštívit představení tance butó to bylo možná na dlouhá léta naposled, co viděli podobně mistrovské umění. A tak si do tanečníkových gest dosazovali zejména své osobní zážitky a představy, než aby je to svádělo k srovnávání předváděného výkonu s jinými vzory. Jeho umění ocenili bouřlivým potleskem. Já se zprvu s částí publika tleskat zdráhal, neboť ve mně dozníval silný zážitek z předvedeného díla a umělcova naprostého soustředění na výkon, který nebývá v našem divadle zdaleka pravidlem. Právě pro Thormannovu virtuozitu tělesného uvolnění i v těch nejnapjatějších pózách se divák ani na chvíli nezapotil. Naopak jen tiše tajil dech a nechával v sobě ty překrásné i drásající výrazy celého lidského těla zvolna doznívat.
Imre Thormann: Voyager – Pocta mojí babičce
Režie a choreografie: Imre Thormann
Klarinet: Dr. Doering
Light: Piotr Rybkowski
Kostýmy: Inge Gill Klossner
Tančí: Imre Thormann
Psáno z představení 19. září 2010 v Paláci Akropolis uvedeného
v rámci festivalu Nultý bod
Reklama
