Teď – navždy: a broken hallelujah v Rubínu

I taková miniatura je ovšem dramatem se vším všudy – s fabulí postihující celá desetiletí, s pečlivě vystavěným příběhem. Pečlivě vystavěným – a především promyšleně dávkovaným. Dalším příznačným rysem her Magdaleny Frydrych Gregorové je totiž právě onen dokonalý „time management“ – schopnost sdělovat nebo naopak zatajit některé informace postavám i publiku přesně ve chvíli, kdy je to pro příběh funkční. S napětím diváka detektivek tedy sledujeme zneklidňující konání mladé dívky Kristýny, která utíká od své matky žijící pouze vzpomínkou na mrtvého manžela a za zvláštních okolností mění identitu, i příběh Marty a Františka, kteří tak dlouho nemohli mít děti, až jednou… Všechny postavy se střetávají na venkovské faře a čelí zde živým, mrtvým, Bohu – a často především samy sobě.

Děj je strukturovaný do jednotlivých, zprvu zdánlivě nesouvisejících výstupů, vlastně miniatur o sobě. Přechody mezi nimi jsou kromě jiného tvořeny světelnými změnami či hudebními předěly, které se odehrávají (pravda, ne vždy zrovna plynule) před zraky obecenstva. Inscenace byla totiž vytvořena přímo v prostorách baru A-studia Rubín. A nikoliv samoúčelně. Celý prostor „hraje“, tzn. je po veškerý čas plně využit. Pochopitelně je zde do hry zapojena divákova představivost – se scénou i kostýmy se pracuje metaforicky. Významy jsou dodávány hereckou akcí, „pohyb divadelního znaku“ je přímo viditelný, čitelný, jasný. Z výčepu se tak před našima očima stává oltář, ze schodiště kopec, z piána smrtelné lože, z barového pultu okraj propasti, ze zrnkové kávy hlína na hrob… Jednoduchá změna kostýmu (pochopitelně podpořená hereckými prostředky) pomůže identifikovat jednotlivé postavy, hudba změnu prostředí (les, diskotéka atp.). Text závěrečné písně Hallelujah Leonarda Cohena shrnuje pocity a rekapituluje otázky vzešlé z předešlého dění a výstižně tak uzavírá celou inscenaci, přičemž dává divákům možnost vstřebání zážitku, který se leckdy odehrává spíše na emoční než na racionální rovině vnímání. Neděje se tak ovšem s patosem, který v sobě tato poněkud ponurá skladba nese, ale naopak s velkým nadhledem – píseň je doprovázena animovaným klipem z YouTube.

Režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) zatím k poetice Magdaleny Frydrych Gregorové přistupuje poněkud intuitivně (na premiéře se projevily jisté režijní nedomyšlenosti vesměs technického rázu), nicméně je to intuice velice přesná. Obrazy vybudované ve hře jsou podpořeny vizuální formou – nikoliv ovšem popisně, spíše jako jakési komplementární doplnění textu. Temporytmus inscenace se rovněž zakládá slibně – po odstranění oněch drobných závad má tato barová miniatura naději na opravdu strhující spád. Pokud jde o případné nástrahy vrstevnatého textu, spočívající například v odlišení (ale také propojení) světů živých a mrtvých, vyrovnala se s nimi režie zcela příkladně a nevytvořila prostor pro jakoukoliv dezorientaci diváků.

Lví podíl na této skutečnosti mají ovšem také obdivuhodně a viditelně často na režii nezávisle myslící herci. I u nich je znatelný smysl pro poetiku jejich vrstevnice (ostatně, někteří z nich se s jejími texty nesetkávají herecky poprvé) a také schopnost přirozeně dohrát všechny případné technické nedostatky, aniž by byť jen na chvíli vypadli z role. Všichni čtyři aktéři, tedy Miloslav König, Zuzana Stavná, Hana Vagnerová i Jakub Žáček, precizně zvládají své role i po technické stránce – skvěle se jim daří zejména herecký střih, samozřejmé a přesto pro diváky překvapivé přecházení z postavy do postavy. Všichni mají očividně (či chcete-li diderotovsky) na paměti konání své i svých postav a vytvářejí tak postavy snové, ale zároveň životné – zcela v duchu textů Magdaleny Frydrych Gregorové, pro které je tato neustálá oscilace mezi životem a snem tolik příznačná.

Magdalena Frydrych Gregorová neobnažuje své postavy doslova, ale slovy. Nesnaží se ve svých hrách prvoplánově šokovat – ale přesto se jí šokovat daří. Možná ne okamžitě, ale o to trvaleji. Pokládá nám totiž prostřednictvím svých textů otázky, jimž se v mysli raději vyhýbáme, apeluje na naši křehkost, zranitelnost, smrtelnost, zkrátka lidskost. Její texty jsou z těch, které nás zasáhnou leckdy až dlouho (ale zato ještě mnohokrát) po doznění potlesku, při pouhé vzpomínce. Nejde tu o show či experiment za každou cenu, ale o hlubší sdělení filosofických parametrů, vyjádřené s pokorou ke světu, otevřeností k dialogu a bez souzení postav či publika. V tomto je ve své generaci výjimkou i příslibem světlé budoucnosti původní české divadelní hry.

A-studio Rubín, Praha
Magdalena Frydrych Gregorová: Teď – navždy (barová miniatura)

Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Hudba: Petr Kaláb a YouTube

Hrají: Miloslav König, Zuzana Stavná, Hana Vagnerová, Jakub Žáček
Psáno z premiéry 15. prosince 2009