Titán aneb Kde žije mladé divadlo

V inscenaci Titán, pod kterou jsou podepsaní Marta Trpišovská a Michael Vodenka, se opravdu nedočkáte odkrytí nějak komplikovaných problémů nebo skládání intelektuálních rébusů (jak se občas v Alfredu ve dvoře, kde se tato inscenace odehrála, stává). Celý tento nonverbálně-taneční projekt je postaven na pohybovém vyjádření emocionálních stavů, které provází každý vztah. Jednu chvíli dominuje jeden z partnerů, poté se role obrátí. Pak je zas jeden v depresi a druhý ho utěšuje. Chvíli to ve vztahu neladí a potom jsou oba zase spojení v jednom rytmu. A to všechno se neděje ve službě nějak přehnaného patosu nebo afektu, ale v podstatě civilně a přitom ne za cenu ztráty předávaných emocí. Pouze to, co by šlo udělat jednodušeji velkým gestem, zvládnou Vodenka s Trpišovskou subtilními prostředky. Pro příklad, na začátku svůj vzájemný vztah vytvářejí jen tím, že si Vodenka na partnerku pokládá nejrůznější součástky a tím se ji snaží včlenit do systému neživých věcí, které se chovají tak, jak on chce, a jsou snadno předvídatelné. Tomu se ale ona brání a vždycky se z této role vysmekne.

Ono vzájemné ovlivňování je výborně vyjádřené i hudební stránkou celé věci (zvuk: Pavel Macák), která ve službě celku dotváří dění na scéně. Když je potřeba, střídají se různě hudební linky, navzájem se proplétají a když je potřeba, tak splynou v silné tango (což není příliš originální hudební vyjádření vášně, ale dá se odpustit).

Vizuálně nesmírně působivým prvkem je v této inscenaci projekce (Zdeněk Durdil), která sestává z animace dvou stínových postav a jejich všemožných metamorfóz. Právě ona „stínovitost“ vytváří atraktivní jevištní kouzlo, protože se stíny postav (celá předešlá akce je svícena z podhledu, a tudíž vrhá stíny na zadní stěnu) aspoň pro mě nepostřehnutelným způsobem přeměnily v animaci.

Snad jediným problémem pro mě byl jen samotný konec, respektive proč vlastně nastal v tu chvíli, kdy nastal. Ne že bych tedy byl schopen vysledovat nějakou zápletku či cosi podobného (a ne že by mi nějak chyběla), ale přesto inscenace končí nějak náhodně a v prázdnu (i přes určitý pokus o finále, který jako by spíš jen vykopával k dalšímu hraní).

Často se na NeKultuře objevují recenze na DISK a kdysi jsme ho dokonce v jednom článku označili za „mladé divadlo“. Ve srovnání s Titánem je ale naprostá většina tamní produkce věkem těsně před důchodem. To pravé mladé, moderní a nadějné divadlo vzniká jinde. A pro tentokrát to bylo v Alfrédu.