Titus Andronicus – Let mouchy: „Teď je čas řvát“

Přiznám se otevřeně, nemám divadlo DISK příliš v lásce. Z podstaty věci nemůže mít žádnou vlastní poetiku a styl, kontinuitu repertoáru nebo výrazné osobnosti, když se při každé nové inscenaci jakoby tvoří znovu na zelené louce. Chápu, že si studenti divadelního umění musí divadlo hlavně vyzkoušet, ale jsem příznivcem spíše vlastních, byť třeba poloamatérských cest. Titus Andronicus je v krátké době již druhou inscenací tohoto Shakespearova textu – po jarním uvedení v Dlouhé. Představení studentů 4. ročníku KALD DAMU je tak třeba chápat jako konkurenční: a to nejen samotnou inscenací, ale i překladem: zatímco Dlouhá uvádí (nový) překlad Martina Hilského, DISK rovněž nový překlad Jiřího Joska.

Když jsem se tak díval na jeviště DISKu, přemýšlel jsem, v čem je asi ta alternativa (podle názvu katedry a tím i zaměření studentů), neboť loutkové divadlo to nebylo ani náhodou. Je pravda, že právě ty aspekty, které by snad mohly býti jakožto ne-zcela-činoherní chápany, patřily k nejzdařilejším. Mám na mysli především chór, tu antický, tu spíše gospelový, který si pod vedením Marka Doubravy rozličně pohrával s hudebními motivy, a to nikoli jako doprovod, ale přímý spolutvůrce toho, co prováděli herci vedle na scéně. Rovněž „taneční“ či obecně pohybovou složku je třeba ocenit a zvláště momenty znásilnění, jakož i lesní soulože rozhodně patřily k vrcholům celé inscenace.

"Herci hráli s výjimkou Petra Vančury coby černocha Arona poněkud nevýrazně a zaměnitelně, což vcelku sedělo k rázu celého kusu."

Obecně se domnívám, že minimalizace dekorací a rekvizit, potažmo kostýmů je obvykle dána snahou šetřit: jednak penězi, jednak tvůrčími nápady. Kromě koberce, který v jednu chvíli představoval les, lze směle hovořit o absenci scény. Kostýmy, esteticky nevzhledné (což byl zřejmě záměr, neb všechny postavy jsou koneckonců odporné), nicméně alespoň funkční, neboť umožňovaly řadě herců snadno ztvárňovat více postav.

Herci hráli s výjimkou Petra Vančury coby černocha Arona poněkud nevýrazně a zaměnitelně, což vcelku sedělo k rázu celého kusu. Navzdory zvěrstvům, jichž jsme svědky v této Shakespearově krvárně, navzdory větě „Teď je čas řvát“, která zazní z úst Titových v jedné z nejvypjatějších chvil hry, se myslím na scénu, tím méně pak na diváky žádnou zuřivost nebo zděšení přenést nepodařilo. Na cynický nadhled to ale bylo málo odvážné a „ujeté“. Zkrátka se vcelku nerušeně před našimi zraky odehrálo pár vražd a bojů o moc, zpestřeno několika zajímavými hudebními a tanečními kousky, a můžeme jít spokojeně domů. I díky několika vyloženě dobrým nápadům je to škoda, nicméně tato inscenace prostě zapadne jako ne-úplně-špatná, ale potenciál textu nevyužívající.

William Shakespeare: Titus Andronicus.
DISK, scéna DAMU. Premiéra 4. 11. 2007.
Překlad Jiří Josek, úprava Petra Tejnorová a Matěj Samec,
režie Petra Tejnorová, dramaturgie Matěj Samec,
hudba Marek Doubrava a pěvecký sbor Doubravánek,
scéna Antonín Šilar, kostýmy Marie Černíková.
Hrají Jakub Gottwald, Jiří Kout, Vendula Štíchová,
Barbora Humel / Kristýna Matějová, Petr Vančura,
Václav Jelínek, Jakub Folvarčný a další.