Tom Stoppard – Rock´n´roll z dílny Národního divadla

„Pusťte jim tam trochu rock´n´rollu, ono se jim to rozloží samo“. Tento neoficiální Reaganův výrok z období studené války cílený na komunistické diktatury sovětského bloku s nadsázkou vystihoval nemožnost klidné koexistence fenoménu rocku s totalitním režimem. Dynamický hudební žánr, který přerůstá v autentický životní styl vyznačující se živelnou svobodomyslností, musí nutně narážet na pravidla nehybného zřízení osobujícího si moc nad všemi složkami života. Vzájemný střet těchto dvou antagonistických „ideologií“ je i ústředním motivem Stoppardova Rock´n´rollu.

Základní světonázorová opozice je promítnuta do života Čechoslováka Jana a Angličana Maxe, přátel z univerzitního prostředí. Zatímco první je blázen do rock´n´rollu, druhý do Marxe. Jan, který se po sovětské okupaci vrací do vlasti, aby tam – jak tvrdí – zachránil rock a mámu, je pro soudruhy až příliš načichlý svobodou a západními manýry. Postupně je stlačován na společenské dno a – aniž by se nějak nápadněji politicky angažoval – stává se disidentem. Na vlastní kůži poznává utopičnost realizace komunistické myšlenky v praxi. Naproti tomu Max, univerzitní profesor v Cambridgi, který o sobě s oblibou říká, že je tak starý jako říjnová revoluce, z přesvědčení hájí teze Marxova učení. A to i přesto (anebo právě proto?), že celý život strávil ve fungující parlamentní demokracii. Vystřízliví a z britské komunistické strany vystoupí až po smrti své ženy Eleanor.

Vyhraněné názorové póly hlavních hrdinů jsou zjemňovány vedlejšími postavami. Polemiky o správnost boje proti totalitnímu zřízení jsou typické pro Janova setkání s disidentským přítelem Ferdinandem (postavou odkazující k hrám i osobě Václava Havla). Maxova salonní radikálnost je zase do značné míry tlumena jeho nemocnou ženou, profesorkou klasických studií, která z povahy své profese nesouhlasí s Maxovým ryze materialistickým viděním světa. Stoppardovy pronikavé filozoficko-politické úvahy hodnotící společenskou situaci a zhusta pranýřující jak českou, tak britskou národní povahu přitom díky důslednému hereckému podání zůstávají srozumitelné.

Jan je v Prachařově podání temperamentní muž, který v sobě uvěřitelně spojuje intelektuální rozhled se zdánlivě neintelektuální láskou k nonkonformní rockové hudbě. Prachařovi se daří vystihnout silného jedince, který nezatrpknul ani přesto, že do jeho života neustále klovou dotěrné dějiny. Vedle něho v dobrém slova smyslu „kontrastuje“ poněkud zakřiknutý Ferdinand (Jan Hartl). Za vyzdvihnutí stojí energický výkon Aloise Švehlíka v nejednoduché roli Maxe a dvojrole Miluše Šplechtové jako Eleanor a Esme starší.

Děj Stoppardovy hry je zasazen střídavě do Prahy a Cambridge mezi lety 1968–1990. Vzhledem k tomu, že se časoprostorové umístění co chvíli obměňuje a jednotlivé výjevy často poskočí i o několik let dále, přistoupili inscenátoři k jeho explicitní projekci na plátno zavěšené nad scénou. Toto opatření usnadňující orientaci diváka v obtížnějším Stoppardově textu, je pochopitelné; méně už pak promítání úsměvných překladů přehrávaných písní typu Bring it on home to me – Valím to domů. Po hudební stránce – ke které koneckonců odkazuje samotný titul – se však bezpochyby jedná o inscenaci hudebně mimořádnou, neboť samotné hře je předsazen krátký živý koncert kapely The Plastic People of The Universe – uskupení, jehož osudy se v ději rovněž odráží.

Režisér Ivan Rajmont se s mnohovrstevnatým textem v prvním zahraničním uvedení vypořádal zdatně.

Stoppardova hra se svým obsahem prvoplánově nepodbízí. Předpokládá alespoň povšechnou orientaci v posledním půlstoletí – nejen – českých dějin. Je založena na slově a její historicko-společenské zakotvení je těžko přenosné. Režisér Ivan Rajmont se s mnohovrstevnatým textem v prvním zahraničním uvedení vypořádal zdatně. Ve své inscenaci citlivě akcentoval některé pro českého diváka velmi podstatné nuance hry a zároveň srozumitelně zprostředkoval motivy složitější a vzdálenější.

Národní divadlo Praha
Tom Stoppard – Rock´n´roll

Překlad: Jitka Sloupová
Režie: Ivan Rajmont
Scéna: Josef Ciller
Kostýmy: Petr Čanecký
Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
Premiéra: 22. 2. 2007, psáno z povedení 23. 3. 2009 v Mahenově divadle v Brně