Čechovovy hry své inscenátory často svádí k přehnaně
zdůrazňovanému fatalismu a patetičnosti. Tři sestry, hra o nesplněných
snech a promarněných životech, k tomuto zjednodušování tíhnou snad více
než ostatní. V Dlouhé se ovšem režisér Martin Františák s dramaturgy
Štěpánem Otčenáškem a Tomášem Vůjtkem rozhodli naplnit Čechovovu ideu
Tří sester komediálních i tragických zároveň.
Na jevišti Divadla v Dlouhé jsou diváci novými svědky toho, jak Irina,
Máša a Olga marní své životy v provinčním posádkovém městě. Jejich
touha po návratu do Moskvy je zářivou vidinou, utopií, která je ještě
drží nad hladinou frustrace současností. S prozřením už nezbývá
žádná naděje na záchranu. Čekání končí, ale nenaplněná přítomnost
pokračuje.
Čechovův záměr napsat komediální dílo se v Divadle v Dlouhé
projevil více než jinde. Ačkoliv se nám tedy vzhledem k inscenační
tradici může zdejší pojetí zdát nezvyklé, ve skutečnosti je
tragikomický záměr Tří sester velmi původní myšlenkou. Akcentování
komediální roviny textu je patrné od prvních momentů Františákovy
inscenace. Ani v Dlouhé samozřejmě neopouští fatalistický motiv hry, ale
snaží se ho obezřetně vyvážit ironií a groteskním vtipem. Herecké
projevy jsou tak povětšinou prosté ušlechtile poetických monologů,
kterých jsme u klasiků ruského dramatu často svědky. Naopak je využito
každé příležitosti k ironii a je odhalována absurdně směšná povaha
příběhu a reálií. Příkladnou a velmi podařenou je v tomto ohledu scéna
Veršininova loučení s Mášou. Vážnost jindy emočně maximálně vypjaté
situace, kdy divákovi do očí vstupují slzy, je tentokrát shozena Mášiným
groteskním ztuhnutím, komickým zavěšením se na Veršininův krk a
završena Irininým políčkováním.
Postavy Čechovova dramatu, jindy nedosažitelní osudoví hrdinové, se
spolu s inscenačním přístupem proměňují v přízemnější a
zbabělejší bytosti. Vysmívají se sobě navzájem, podléhají
živočišným touhám, upadají do extatických stavů absurdního šílenství
a jindy ústy plnými jídla hlasitě žehrají na své životy. To vše ve
stupňující tendenci stále více a více odkrývá skutečnou podstatu jejich
tragédie. Tímto způsobem polidštění v sobě skrývají naopak
tragičtější rozměr než nedotknutelné oběti literárního osudu.
Ke grotesknímu ladění odkazují také černobílá provedení kostýmů
ústředních hrdinek. Bíle zapudrované tváře a kompozičně zajímavě
řešená pozastavení skupinových scén (např. před bleskem fotoaparátu)
jako by vypadla z kamery „chaplinovek“. Příliš inovativní řešení
bohužel nenabízí uzavřeně a tradičně řešená scéna. Kulisy luxusního
modernistického salónu sice poskytují možnost nenásilně ilustrovat
postupující omšelost, jejich sevřenost ale brzdí hereckou akci i vyznění
textu. Zřetelný rozdíl po otevření zadní stěny dodává druhé části
inscenace potřebnou volnost. Škoda, že zajímavé řešení finální části
zpětně neinspirovalo celek. Divákova vnímavost mohla být
zaměstnána více.
Soubor Divadla v Dlouhé podává vyrovnaně výborné výkony. Ani
tentokrát tomu není jinak. Mezi ostatními ale září Irina Magdaleny
Zimové. Z počátku rozpustilé děvčátko, které však nesklouzává ke
zbytečné infantilnosti. Nespoutanost mládí ilustruje spíš energií a
nadšením, se kterými chce naplnit své utopické představy. Postupně je
její Irina unavenější a frustrovanější, ale opět se vyhýbá k patosu.
Naopak, v krátkých okamžicích stále nechává probleskovat původní
rozpustilost a tím umocňuje kontrast mezi současností a minulostí.
V některých momentech je naopak zklamáním výkon Marie Turkové. Její Olga
svou příliš upjatou a někdy patetickou dikcí nekonvenuje s koncepcí
inscenace. Její projev postrádá uvolnění, které by hrdinku zařadilo po
bok ostatních postav Františákovy inscenace.
Tři sestry v Divadle v Dlouhé obsahují esenci Čechova a obraz Ruska
možná více, než je obvyklé. Ačkoliv diváka očekávajícího tradičně
laděné „velké ruské drama“ mohou překvapit a v některých případech
i odradit, jsou osvěžujícím příspěvkem k čechovovské inscenační
tradici.
Divadlo v Dlouhé
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry
Překlad: Leoš Suchařípa
Režie: Martin Františák
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek, Tomáš Vůjtek
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Nikos Engonidis
Hrají: Jan Meduna, Klára Sedláčková-Oltová, Marie
Turková, Helena Dvořáková, Magdalena Zimová, Pavel Tesař, Jan Vondráček,
Martin Matejka, Martin Veliký, Vlastimil Zavřel, Čeněk Koliáš, Peter
Varga, Jiří Wohanka, Naďa Vicenová
Premiéra: 7. září 2011, psáno z představení
2. listopadu 2011
Napsat komentář