Unavený bůh odcházející na Olymp

Ostatně, posuďte sami. Jupiter dostane chuť na manželku thébského vojevůdce Amfitryona Alkménu a tak se promění do podoby jejího manžela. Zápletka se komplikuje zdvojením principu dvojníků, totiž že i Amfitryonův sluha Sosie má svého dvojníka, tentokrát Merkura, který jako posel bohů zařizuje, aby vše klapalo podle přání Jupiterova. A je zase zaděláno na frašku.

Ovšem s tím jako by se režisér Martin Čičvák nesmířil a snažil se najít jiný výkladový klíč. Text v Moliérově době mohl být nejspíš vnímán jako adorace Ludvíka XIV., který stejně jako Jupiter v této hře může všechno – a je čest, když někomu chodí za ženou sám král. Někde v podtextu je zasuta i kritika takovéto svévole, ale poměrně hluboko. Ale právě tu se snaží Čičvák opět vyzvednout na povrch. Jenže potom vyvstává zásadní otázka: Kdo že jsou ti bohové? Jednoznačnou odpověď nám tato inscenace nenabízí.Ovšem není to proto, že by nabízela takovou interpretační volnost, ale proto, že řešení nabízí několik.

Jednu z možných odpovědí v sobě skrývají kostýmy (Nina A. Stillmark). Podle ní jsme bohové my všichni – když Merkur přichází poprvé na scénu, je oblečen poměrně současně, a když se Jupiter obléká po noci s Alkménou, příliš si neumí poradit s netradičním zapínáním kalhot u Amfitryonova oblečení. Pak tedy bohové, žijící na Olympu, jsme my a znuděně si užíváme na úkor lidí, kteří ještě uznávají hodnoty, které platily v minulosti (zbytek kostýmů je jakousi parafrází ke klasicistnímu kostýmu).

Anebo je to jen kritika těch, co vládnou, těch mocných, že si dělají, co chtějí, a že obyčejný člověk je pro ně jen jakousi loutkou. To by potvrzovala například postava jménem Noc, která na Merkurovu prosbu pomáhá při vykonání Jupiterova plánu a pak skoro celou dobu pasivně přihlíží zneužívání moci.

A co když je to všechno jen nějaká polopohádková férie, kde se sice někdo zneužije, někomu se napráská, ale nakonec se to nějak usmíří? Aspoň k tomu by sváděla lehce tajemná moderní jazzová hudba (Misha Alperin), která jde záměrně proti duchu frašky svým pomalým tempem a tajemnou náladou. No, nevím, možná k tomu existuje nějaký jednotící klíč, ale ten se mi nepodařilo objevit.

Obdobnou skrumáží nápadů hýří i hrací prostor (Tom Ciller). Na zadním prospektu jsou dvě tabule s hvězdným nebem (férie), v levé části jeviště je židlička, na které sedí Noc, a sem tam tam přejde i Merkur (hrátky mocných), ovšem vše podstatné se děje v pravé části jeviště. Tam je jakési stylizované molo a dveře do Amfitryonova domu. Jenže, aby se zmatení dotvořilo, pod molem je v jedné scéně voda (Alkména, která usne na molu, si máčí ruku ve vodě – ozve se odpovídající zvukový efekt), v dalších částech se kolem něj vesele chodí a sedá se na něj beze strachu, že by si postava namočila nohy. Dobře, pohyb divadelního znaku je jedním ze základů moderního divadla, ale tady chybí vnitřní logika, vše se děje, jak se to zrovna inscenátorům hodí. V odborné hantýrce se podobným nedůslednostem říká "cochcárna". A tady je to, podle mě, učebnicový příklad – a to jak ve scénografické, tak v myšlenkové rovině inscenace.

Herecky je Amfitryon hlavně příležitostí pro Petra Bláhu v dvojroli Jupitera a Amfitryona, z nichž mu víc svědčila histrionská poloha olympského boha, doprovázená afektovanou mluvou a přehnanými gesty. Povedlo se mu oddělit od sebe obě postavy pouze pomocí hereckých prostředků, což je jistě velmi náročný úkol. Divácky nejvděčnější úlohu měla jistě dvojice sluhů, tedy Sosie Matěje Dadáka a Merkur Pavla Kikinčuka. Obě role však trochu trpěly "defraškovaným" pojetím inscenace a přeci jenom, ona facka do romantické atmosféry moc nesedí. Ale nějaký vtípek taky padnul a oba pánové si užili zvlášť vzájemně fackovací scénu, ve které Merkur přemlouvá Sosieho, že on je pravý Sosie. Samozřejmě, pomocí facek. Jitka Ježková jako Alkména příliš nezvládala přechody z naštvanosti do zamilovanosti a zpět, i když ona je ta role trochu nehratelně napsaná už od autora. Naopak vynikala ve smyslném vlnění kolem Amfytriona i falešného Amfitryona a i vzhledem k jejímu kostýmu nezůstalo jediné mužské oko v sále suché. Epizodní roli unaveného Jupitera, který se po záletech unaven vrací na Olymp, sehrál Jiří Zahajský. Fascinující je jeho hlasový fond, který nesnesl co do síly hlasu i kvality intonace srovnání s žádným dalším hercem v této inscenaci. A pohled na starého, unaveného boha vracejícího se šouravým krokem na Olymp je obraz, který mi z této inscenace zůstane nadlouho v paměti.

Příští reprízy: 6. 1., 10. 1., 20. 1.