V hlavní roli Arbesovo náměstí

Zuzana Onufráková s Petrou Hřebíčkovou ve Švandově divadle už řadu let dodávají, ať už společně, nebo každá zvlášť, lesk mnohým zdejším inscenacím. Nebylo tedy překvapivé, že Dodo Gombár zvolil pro první část nového cyklu intimních rozhovorů právě spojení těchto jmen. Energie a mnohostrannost, kterou na sebe obě herečky obvykle poutají většinu divákovy pozornosti, si podobný projekt zkrátka zaslouží. Ve spolupráci s dramaturgyní Lucií Kolouchovu Gombár vytvořil čtyři miniatury, jejichž postavy spojuje právě prostor, který je domovem také Švandova divadla. Diváka nadchnou překvapivým začátkem, kdy se přes půl hlediště začnou vybavovat dvě staré známé. Po chvíli je jasné, že se jedná o herečky, které na jevišti o pár minut později rozehrají etudu, v níž si na paškál berou trochu zatuchlé zvyky a vztahy teatrologického světa, ale nebojí se střílet i do vlastních řad. V tomto směru je nezapomenutelná především otázka, jestli Gombár netahá členy tamního souboru ze ZUŠky. Vzápětí už se ale ocitáme na jiném Arbesáku. Tentokrát se neřeší kvalita kulturního prožitku a rozmíšky divadelního světa, ale jde o přežití. To když skutečné děvky od Arbesa čekají na dalšího kunčofta a s absťákem vyhlíží další dávku. Napotřetí je Arbesovo náměstí svědkem dramatického osudu z dob minulých a závěr inscenace patří Onufrákové s Hřebíčkovou, jejich improvizovanému dialogu po odehraném představení, i když ne tak reálném, jak by divák napřed očekával.

Inscenace zvolila příjemné tempo, diváka nenudí, ale samotnými svými příběhy bohužel ani nenadchne. Překvapivě první část, která sází na humor, v tomto ohledu pokulhává nejvíc. Srozumitelnost řady vtipů pro nezasvěceného diváka je diskutabilní a hned na začátku může zanechat nepříjemnou pachuť. Je zjevné, že ambicí v tomto případě nebylo vytvářet hlubší historii, ale spíš krátké, i když hereckým provedením precizní črty. Tento záměr se celému týmu i velmi dobře vydařil. Přesto je nakonec škoda, že příběhy nejsou propojeny i na dalších tematických rovinách a jejich společným jmenovatelem zůstal více méně jen společný prostor. Spojování podnětů z jednotlivých scén nakonec brání i trochu násilné řešení času pro převleky hereček – bohužel se nepodařilo zabránit tomu, aby nevznikala hluchá místa, a to i přesto, že jeviště ani v nepřítomnosti obou hereček nezůstává prázdné.

I přes tyto nedostatky ale Děvky od Arbesa zůstávají dobrou podívanou, protože Zuzana Onufráková s Petrou Hřebíčkovou odvádějí, jako obvykle, skvělé výkony. Dokazují, že jsou schopné během sotva několika minut přepnout z jedné postavy do druhé a v obou případech hrát stejně přesvědčivě a s plným nasazením. Od celkového držení těla a pohybu až po dikci a mimiku – to všechno dokážou v tomto procesu patřičně využít a u obou je proto pozorování změn o to větším prožitkem, kvůli kterému divák mnohé odpustí.

Švandovo divadlo

Dodo Gombár a kolektiv: Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa

Režie: Dodo Gombár
Dramaturgie: Lucie Kolouchová
Scéna: Jan Polívka
Kostýmy: Lenka Odvárková

Hrají: Zuzana Onufráková, Petra Hřebíčková
Premiéra: 18. 10. 2014, psáno z premiéry