V Kolowratu se myjí špinavé ruce

Proč uvádět starý text autora, který určitě napsal i lepší kusy? Jak moc do něj dramaturgicky zasahovat? V čem je aktuálnost vlastně již tisíckrát ohraného schématu politicky soupeřících stran v dnešní době? Odpovědi jsou nasnadě, ale nejsou jednoznačné. Sartre napsal svou hru vlastně jako varování v roce 1948, čili v době, kdy i on sám pociťoval, že ne všechny politické účty jsou po válce vyrovnány a hrozba dalších bojů a intrik může přijít odkudkoli. Bohužel do textu zapomněl zakomponovat cosi jako zásadnější dějový zvrat či pointu. Dramaturgicky je text poměrně radikálně krácen, což asi bylo nutné, na druhou stranu to dává pocit určité plochosti příběhu – jakmile se dostaneme do děje, víme, jak asi skončí, nic nás nepřekvapí. A pokud chtělo Národní divadlo sáhnout k politickému divadlu a tudíž reagovat na současné třenice zájmů v naší politice, mohlo si skutečně vybrat lepší text.

O něco lépe fungují Špinavé ruce jako komorní drama. Jde o příběh Huga, buržoazního jedináčka, člena komunistické strany v nejmenované východoevropské zemi, který má na pokyn tajné frakce zavraždit jejího generálního tajemníka Hoederera, protože tajná frakce má jiné ideologické plány a chce se chopit moci. Hugovi se podaří stát se Hoedererovým sekretářem a řeší obrovský problém – svědomí mu nedovoluje šéfa zabít, ale ideologicky s ním absolutně nesouhlasí, ačkoli se stal jeho pobočníkem. Svědomí by nakonec zvítězilo, kdyby do toho nevstoupila žena. A jak to tak bývá, mocní si nad loutkou nakonec myjí ruce.

Z textu samotného se bezesporu dalo dostat mnohem víc. Příběh je, alespoň zpočátku, jistě zajímavý, ovšem finále v sobě skrývá velmi intimní drama „žáka“, který přišel zabít svého „učitele“, ale nemůže. Bohužel už sám Sartre připisuje neustále další a další postavy, které zůstávají v seškrtané verzi bez vývoje a i takoví herci jako pánové Pyško či Kačer prostě nemají co hrát. Do hlavní role Huga obsadil režisér Ivan Rajmont mladého Petra Buchtu, jehož partnerku Jesiku hraje Kristýna Podzimková. Zajímavý pokus nevyšel, a ačkoli je hra inscenována z pohledu mladého Huga, v mnoha místech herec svým starším kolegům pouze sekunduje. Naproti tomu například Vladimír Marek v jedné z menších rolí je vyloženě „k sežrání“ a užívá si roli Hoerdererova přisluhovače náramně. Je tak slizký a cynický, až je roztomilý. Největší radost pohledět je pak na Jana Hartla, kterému malá komorní scéna úžasně pasuje – Hoerderer v jeho podání je stárnoucí politik, který už toho má za sebou tolik, že ho nic nerozhází. Jedno jeho lusknutí může znamenat okamžitou smrt či povýšení, nebere si servítky s nikým a ničím a ironicky glosuje konání všech, kdo mu přijdou do cesty. Hartlův výkon je tak jedním z důvodů proč na inscenaci zajít.

Inscenace postrádá režijní nápady, mnohé zásadní dialogy se odehrávají pouze vsedě a emoce nedojdou dál než do první řady. Tu a tam se rozehrávají drobné situační gagy, které kontrastují s ponurostí celé atmosféry, ale v řadě z nich zůstává jen u pokusů. Nehraje se o závažnosti situace, kterou je potřeba řešit, pořád se o tom jenom mluví, a když už se konečně něco stane, postrádá to patřičný dopad. Inscenace se tak vlastně táhne do nikam a zanechává za sebou spoustu otázek. Škoda, nakonec to vypadá tak, že vznikla pouze z jakési povinnosti a poněkud do počtu, postrádá patřičný zápal pro věc a tím i sdělení. A tohle rozhodně není Sartreova chyba.

Milovníci Sartreova díla nebudou zklamáni, snad jen trochu překvapeni. Je dobře, že se v Praze hraje i něco jiného než autorovo obligátní S vyloučením veřejnosti. Je však docela zjevné, že Špinavé ruce nejsou dnes už tak sdělné. Ačkoli není pochyb o tom, že by se celá řada dnes mocných a vlivných lidí v tomto příběhu našla a politické divadlo v dramaturgii naší první scény jistě své místo má, těšme se i na nějaké další, lépe zvolené kusy.

Národní divadlo v Praze
Jean-Paul Sartre: Špinavé ruce

Překlad:  Patrik Ouředník
Režie:  Ivan Rajmont
Scéna:  Martin Černý
Kostýmy:  Tereza Venclová
Hudba:  Petr Kofroň
Dramaturgie:  Iva Klestilová

Hrají: Jan Hartl, Petr Buchta, Eva Salzmannová, Kristýna Podzimková, Alexej Pyško, Rudolf Stärz, Vladimír Marek, Petr Motloch, Jan Kačer
Premiéra: 3. prosince 2010 v Divadle Kolowrat, psáno z premiéry