Vasilij Sigarev – Černé mléko

Nedlouho poté, co hru Černé mléko nastudoval v prostorách divadla Kolowrat Jan Kačer (sezona 2004/2005, v hlavní roli Richard Krajčo a Martina Válková), zlákalo její téma i kmenového režiséra divadelního spolku Kašpar Jakuba Špalka. V rámci tradiční přehlídky zvané Kašparův ostravský týden měli tuto inscenaci možnost zhlédnout – bez dojíždění – i severomoravští diváci.
Dílo Vasilije Sigareva (1977) je označováno jako východní varianta před nedávnem ještě velmi oblíbené vlny coolness dramatiky. Neorealistická syrovost až hrubost her řadících se k tomuto proudu je v Sigarevově pojetí protkána řadou – pro tento žánr netypických – poetických prvků.
Mladý muž
jménem Levčík se společně se svou partnerkou Důrou živí distribucí
nejlepších toastovačů v Rusku. Zřejmě proto, aby využili kapitalistické
zaostalosti a naivity venkovských obyvatel, nabízejí tyto výrobky
v nejzapadlejších končinách své neobejmutelné vlasti. Se začátkem hry
je zastihujeme těsně před opuštěním dalšího z bezejmenných míst.
Vzhledem k tomu, že vlaky v něm zastavují velmi zřídka, musí Levčík
s Důrou ještě nějaký čas strávit v nevábné čekárně místního
mikronádražíčka. Skrze konverzaci, kterou spolu vedou, se začíná
odkrývat jejich nekonvenční vztah. Projevy citů a intimností se
obousměrně střídají se záchvaty vzteku a přívaly nadávek. Je zjevné,
že Důra je v pokročilém stadiu těhotenství, ale ani jeden z dvojice se
tím nijak nezabývá. Oba se promptně dokážou semknout pouze ve vztahu
ke třetím osobám – například když svůj úžasný výrobek nabízejí
pokladní Ljuse, když se snaží odpálkovat dotěrnou stařenu Petrovnu,
která shání prostředky na pohřeb svého dědy, nebo když je potřeba
vesničanům vysvětlit, že zpátky své peníze za toaster nedostanou. První
dějství vrcholí v momentě, kdy pokladní Ljusa zjistí, že Důře praskla
voda a že tedy v nejbližší době – navzdory tomu, že ji Levčík
úpěnlivě prosí, aby „to ještě dva dny vydržela“ – porodí.
Druhá –
o poznání kratší – část hry se otevírá loučením šťastných
rodičů s Tetou Pašou, „domorodkou“, která se jako několikanásobná
matka ujala úkolu odrodit dítě poté, co dotaz na nejbližší porodnici
vzbudil jenom upřímný smích. Paša prožívá narození dítěte paradoxně
radostněji než ústřední pár. Mladým rodičům dává nezištně spoustu
cenných rad, jak se postarat o holčičku, která nemůže pít Důřino
zhořklé mateřské mléko. Dvojice se s kočárkem zvolna chystá
k definitivnímu odjezdu, když Důra projevuje přání v místě narození
dcerky zůstat. Během deseti dní, které zde po porodu prožila, se její
náhled na svět radikálně obrátil. Ochota a úslužnost lidí
neposkvrněných zkaženými velkoměstskými manýry v ní probudila touhu
začít na novém místě nový život a slušně vychovat svou dcerku.
Okamžitě však naráží na Levčíkovo nepochopení a odpor. Se
zvětšující se intenzitou Levčík na Důru slovně (a zanedlouho i fyzicky)
útočí, její údajné prozření a uvědomění si Boha bezohledně shazuje
nevybíravým připomínáním jejího dosavadního bezbožného života s 12
potraty. Zlomená Důra se nechce vzdát dítěte, které ani Levčík jen tak
neopustí, a s náznakem rezignace nakonec nastupuje do přistaveného vlaku
mířícího zpět do civilizace.
V kašparovské inscenaci ztvárňují hlavní dvojici příběhu Marek
Němec a Lucie Žáčková. Ani v menším sále nepůsobí zesílená
expresivita jejich herectví nepatřičně, naopak s intencemi hry přesně
vystihuje charaktery obou postav. O něco
složitější úlohu má ex-ostravská Žáčková, která musí zachytit
dokonce dvojnásobnou konverzi Důřiny povahy, zatímco Němcovi v podstatě
stačí udržet polohu povrchního cholerického veksláka. Ostatní aktéři
představují postavy víceméně „pouze“ epizodické.
V představení mimo domácí prostředí byla patrná jistá improvizace v instalaci scény. Hrálo se na několika málo metrech pod stálým jevištěm DPB, přičemž byl vytvořen prostor do značné míry připomínající uspořádání v nedaleké – s Kašparem rovněž spolupracující – Komorní scéně Aréně. Jednoduchá scéna zobrazující oprýskanou vlakovou čekárnu kdesi v Rusku, jejímž nejpozoruhodnějším objektem byl po pravé straně stojící kiosek pokladní Ljusy, se v průběhu inscenace nemusela nijak měnit, neboť hra beze zbytku dodržuje jednotu místa děje.
Špalkova interpretace se spíše než na vykreslení svéráznosti odřízlých ruských provincií soustředí na obecnější motiv sebeuvědomění v jinak rutinním toku každodenního života. Zakotvení v současné ruské realitě divákovi vtipně zprostředkovávají např. rozdávané letáky imaginární „světově uznávané firmy Cansai“ či zařazení vlastnoručně vytvořených hitů à la Tatu. Tyto reálie jsou však v českém prostředí z pochopitelných důvodů tradičně snadno zkarikovány, v důsledku čehož je satirický hrot textu směřující do stávajících ruských poměrů značně otupen. V inscenaci se tak rozhodujícím konfliktem stává konfrontace reprezentantů nevázané mladé generace s petrifikovaným světem tradičních hodnot.
Lze předpokládat, že tato dobrá, dosud stále čerstvá inscenace po několika reprízách ještě o kousek povyroste.
Kašpar Divadlo
v Celetné
Vasilij Sigarev: Černé mléko
Překlad: Daria Ullrichová
Dramaturgie: Lenka Bočková
Scéna: Karel Špindler
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Daniel Fikejz
Režie: Jakub Špalek
Hrají: Lucie Žáčková, Marek Němec, Jelena Juklová, Lukáš Jůza, Jana
Vaňková, Tomáš Karger, Věra Kubánková, Vlastimil Čaněk
Premiéra 22. 2. 2009, psáno z reprízy 28. 3. 2009 v Divadle P. Bezruče
v Ostravě