Vasilij Sigarev – Černé mléko

Dílo Vasilije Sigareva (1977) je označováno jako východní varianta před nedávnem ještě velmi oblíbené vlny coolness dramatiky. Neorealistická syrovost až hrubost her řadících se k tomuto proudu je v Sigarevově pojetí protkána řadou – pro tento žánr netypických – poetických prvků.

Mladý muž jménem Levčík se společně se svou partnerkou Důrou živí distribucí nejlepších toastovačů v Rusku. Zřejmě proto, aby využili kapitalistické zaostalosti a naivity venkovských obyvatel, nabízejí tyto výrobky v nejzapadlejších končinách své neobejmutelné vlasti. Se začátkem hry je zastihujeme těsně před opuštěním dalšího z bezejmenných míst. Vzhledem k tomu, že vlaky v něm zastavují velmi zřídka, musí Levčík s Důrou ještě nějaký čas strávit v nevábné čekárně místního mikronádražíčka. Skrze konverzaci, kterou spolu vedou, se začíná odkrývat jejich nekonvenční vztah. Projevy citů a intimností se obousměrně střídají se záchvaty vzteku a přívaly nadávek. Je zjevné, že Důra je v pokročilém stadiu těhotenství, ale ani jeden z dvojice se tím nijak nezabývá. Oba se promptně dokážou semknout pouze ve vztahu ke třetím osobám – například když svůj úžasný výrobek nabízejí pokladní Ljuse, když se snaží odpálkovat dotěrnou stařenu Petrovnu, která shání prostředky na pohřeb svého dědy, nebo když je potřeba vesničanům vysvětlit, že zpátky své peníze za toaster nedostanou. První dějství vrcholí v momentě, kdy pokladní Ljusa zjistí, že Důře praskla voda a že tedy v nejbližší době – navzdory tomu, že ji Levčík úpěnlivě prosí, aby „to ještě dva dny vydržela“ – porodí.

Druhá – o poznání kratší – část hry se otevírá loučením šťastných rodičů s Tetou Pašou, „domorodkou“, která se jako několikanásobná matka ujala úkolu odrodit dítě poté, co dotaz na nejbližší porodnici vzbudil jenom upřímný smích. Paša prožívá narození dítěte paradoxně radostněji než ústřední pár. Mladým rodičům dává nezištně spoustu cenných rad, jak se postarat o holčičku, která nemůže pít Důřino zhořklé mateřské mléko. Dvojice se s kočárkem zvolna chystá k definitivnímu odjezdu, když Důra projevuje přání v místě narození dcerky zůstat. Během deseti dní, které zde po porodu prožila, se její náhled na svět radikálně obrátil. Ochota a úslužnost lidí neposkvrněných zkaženými velkoměstskými manýry v ní probudila touhu začít na novém místě nový život a slušně vychovat svou dcerku. Okamžitě však naráží na Levčíkovo nepochopení a odpor. Se zvětšující se intenzitou Levčík na Důru slovně (a zanedlouho i fyzicky) útočí, její údajné prozření a uvědomění si Boha bezohledně shazuje nevybíravým připomínáním jejího dosavadního bezbožného života s 12 potraty. Zlomená Důra se nechce vzdát dítěte, které ani Levčík jen tak neopustí, a s náznakem rezignace nakonec nastupuje do přistaveného vlaku mířícího zpět do civilizace.

V kašparovské inscenaci ztvárňují hlavní dvojici příběhu Marek Němec a Lucie Žáčková. Ani v menším sále nepůsobí zesílená expresivita jejich herectví nepatřičně, naopak s intencemi hry přesně vystihuje charaktery obou postav. O něco složitější úlohu má ex-ostravská Žáčková, která musí zachytit dokonce dvojnásobnou konverzi Důřiny povahy, zatímco Němcovi v podstatě stačí udržet polohu povrchního cholerického veksláka. Ostatní aktéři představují postavy víceméně „pouze“ epizodické.

V představení mimo domácí prostředí byla patrná jistá improvizace v instalaci scény. Hrálo se na několika málo metrech pod stálým jevištěm DPB, přičemž byl vytvořen prostor do značné míry připomínající uspořádání v nedaleké – s Kašparem rovněž spolupracující – Komorní scéně Aréně. Jednoduchá scéna zobrazující oprýskanou vlakovou čekárnu kdesi v Rusku, jejímž nejpozoruhodnějším objektem byl po pravé straně stojící kiosek pokladní Ljusy, se v průběhu inscenace nemusela nijak měnit, neboť hra beze zbytku dodržuje jednotu místa děje.

Špalkova interpretace se spíše než na vykreslení svéráznosti odřízlých ruských provincií soustředí na obecnější motiv sebeuvědomění v jinak rutinním toku každodenního života. Zakotvení v současné ruské realitě divákovi vtipně zprostředkovávají např. rozdávané letáky imaginární „světově uznávané firmy Cansai“ či zařazení vlastnoručně vytvořených hitů à la Tatu. Tyto reálie jsou však v českém prostředí z pochopitelných důvodů tradičně snadno zkarikovány, v důsledku čehož je satirický hrot textu směřující do stávajících ruských poměrů značně otupen. V inscenaci se tak rozhodujícím konfliktem stává konfrontace reprezentantů nevázané mladé generace s petrifikovaným světem tradičních hodnot.

Lze předpokládat, že tato dobrá, dosud stále čerstvá inscenace po několika reprízách ještě o kousek povyroste.

Kašpar Divadlo v Celetné
Vasilij Sigarev: Černé mléko

Překlad: Daria Ullrichová
Dramaturgie: Lenka Bočková
Scéna: Karel Špindler
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Daniel Fikejz
Režie: Jakub Špalek
Hrají: Lucie Žáčková, Marek Němec, Jelena Juklová, Lukáš Jůza, Jana Vaňková, Tomáš Karger, Věra Kubánková, Vlastimil Čaněk
Premiéra 22. 2. 2009, psáno z reprízy 28. 3. 2009 v Divadle P. Bezruče v Ostravě