15. prosince měla v pražském
sklepním prostoru HAROLD premiéru
divadelní hra dramatika Joe Penhalla s názvem „Slyšet hlasy“. Pod
režijním vedením Tomáše Staňka ji tu po svém nastudovali členové
Hereckého studia.
V malém, stísněném, ale přesto zajímavém prostoru vršovického
Haroldu má pražský divák možnost spatřit opět kus netradičního divadla.
Netradičního především celkovou atmosférou, kterou sklepní prostor
nabízí a která se naprosto dokonale hodí k atmosféře textu. Netradiční
také volbou textu samého. Penhallova hra není příliš často hrána (asi
nejvýrazněji jsme ji za poslední dobu mohli zaznamenat v pražském
Kolowratu), snad proto, že to není hra z nejlehčích.
V Haroldu se nám nabízí Penhallův nesentimentálně drsný pohled na
outsidery bojující o své místo v tvrdých podmínkách současné
metropole Londýna. Schizofrenik Ray chce znovu žít a milovat, zbitá
těhotná Laura se chce vymanit z nevolnického vztahu s Davem, rozvedený
Pete se chce postarat o nemocného bratra, aby měl život zase smysl. Ives
utekl z blázince a je ho dost!
Od prvního okamžiku jsou nám všichni poměrně sympatičtí (až na
Davea, jedinou čistě zápornou postavu, ovšem kdo ví, jak to s ním
vlastně je), bojíme se o ně a příběhem nás táhne oprávněná
zvědavost, jak to s nimi dopadne, zda Laura přežije, zda Ray přemůže svou
diagnózu, jestli skončí v klidu domova, v blázinci nebo v márnici.
Všechny postavy moc zajímavě balancují na velmi tenké hraně mezi
záchranou a totálním ztroskotáním, obojí je jim každou novou scénou
blíž a blíž. Stačí málo a ztroskotají, stačí málo a zachrání se.
Slyší hlasy ve své hlavě, ale slyší také jeden druhého. Aby přežili,
potřebují odvahu a štěstí. Odvahy mají dost.
Všem už vypršel čas. Jen si to venku dobře prohlídni. Uvidíš, že
svět dělá z lidí magory.
Pro potřeby inscenování v Haroldu byl text poměrně razantně zkrácen,
vypadly tak bohužel některé pěkné a mnoho napovídající scény, jako
například první scéna z blázince, kde Ray vede s bláznem Ivesem
rozhovor, který nás jaksi uvádí do problematiky. Zároveň vypadla i scéna
Ivesovy smrti. Stejně tak je to i s dalšími scénami, které vysvětlují
jednání postav. Otázkou ovšem zůstává, zda by nebyly až příliš nudně
popisné. I tak nicméně inscenace poměrně solidně táhne.
Do hledáčku naší
pozornosti se dostává především Ray Vaška Valtra, který je
schizofrenický, roztomile infantilně uvažující, ale naproti tomu také
milimetrově přesný v popisu okolního dění. Baví nás, zajímá a
přesvědčuje až do konce, a to i v případech, kdy se před okolním
světem schová do své kapuci. Vedle něj je svou přirozeností a
opravdovostí zajímavý Jan Tyl jako Rayův bratr Pete, který se na jevišti
pohybuje skutečně jako doma a máme tak pocit, že při jejich dialozích
sledujeme běžný rozhovor. Největší lahůdkou je ale Laura Bětky Tučkové
(v alternaci s Berenikou Kouhoutovou). Malá postavička s kulatícím se
břichem, jež značí pokročilé stadium těhotenství, je až s děsivou
přesvědčivostí zkroušená životem. Vyzrálost čiší ne z Laury, ale
z Bětky Tučkové samotné. Je uchvacující radost ji sledovat
v charakterovém kontrastu s naivním Rayem.
Ve zbývajících menších, přesto ale podstatných rolích, kromě
záporáka Dava (Šimon Halamásek), zaujme zejména Zdeněk Charvát v roli
blázna Ivese. Škoda jen, že nedostal větší prostor působnosti – jeho
inscenační oblouk od útěku z blázince až po smrt je tak bohužel nejasný
a my máme pocit, že se Ives zrodil pouze v Rayově fantazii – najednou tu
je, najednou tu není. I tak je to ale v příběhu schizofrenika zajímavá
figura.
Hry Joe Penhalla se vyhýbají ostentativnímu násilí a sexualitě a
soustřeďují se na nespektakulární, o to však tvrdší realitu jižního
Londýna…
Pokud vás zajímá nový pohled na jednu z vlajkových lodí anglické
dramatiky devadesátých let (vždyť hra byla uvedena přibližně v době
největších úspěchů Sarah Kane a dalších kusů „coolness“ dramatiky;
sám Penhall nechtěl být s touto vlnou nikterak spojován), určitě zajděte
do Harolda. Překvapí vás, jak současná mladá generace po svém vnímá
současná témata a jak si s Penhallovým textem poradila. Ještě dlouho po
skončení budete kdesi uvnitř silně slyšet jakési hlasy.
Joe Penhall (narozen v roce 1967 v Londýně) je jeden
z nejpopulárnějších současných mladých anglických dramatiků. Téma
psychické choroby, které řeší ve Slyšet hlasy se
v jeho dílech objevuje častěji. Připomeňme si jeho hru
Blue/Orange, líčící příběh černého
schizofrenika a dvou psychiatrů, odehrávající se v ústavu pro duševně
choré, za kterou získal jedno ze svých četných ocenění – Cenu
Laurence Oliviera. Penhall se ve svých psychologicky zaměřených
hrách snaží dokázat, že současná dramatika není nutně jen o sexu a
násilí, proto zobrazuje partnerské vztahy (jeho častým motivem je také
soupeření dvou bratrů). Penhall často spolupracuje s divadlem Royal Court,
kde měla hra Slyšet hlasy svou premiéru. Jeho zatím poslední text,
Landscape with Weapon, měl premiéru v National
Theatre v roce 2007.
Joe Penhall/Jan Hančil: Slyšet hlasy
Režie: Tomáš Staněk
Premiéra
