Ve vršovickém HAROLDU je slyšet hlasy

V malém, stísněném, ale přesto zajímavém prostoru vršovického Haroldu má pražský divák možnost spatřit opět kus netradičního divadla. Netradičního především celkovou atmosférou, kterou sklepní prostor nabízí a která se naprosto dokonale hodí k atmosféře textu. Netradiční také volbou textu samého. Penhallova hra není příliš často hrána (asi nejvýrazněji jsme ji za poslední dobu mohli zaznamenat v pražském Kolowratu), snad proto, že to není hra z nejlehčích.

V Haroldu se nám nabízí Penhallův nesentimentálně drsný pohled na outsidery bojující o své místo v tvrdých podmínkách současné metropole Londýna. Schizofrenik Ray chce znovu žít a milovat, zbitá těhotná Laura se chce vymanit z nevolnického vztahu s Davem, rozvedený Pete se chce postarat o nemocného bratra, aby měl život zase smysl. Ives utekl z blázince a je ho dost!

Od prvního okamžiku jsou nám všichni poměrně sympatičtí (až na Davea, jedinou čistě zápornou postavu, ovšem kdo ví, jak to s ním vlastně je), bojíme se o ně a příběhem nás táhne oprávněná zvědavost, jak to s nimi dopadne, zda Laura přežije, zda Ray přemůže svou diagnózu, jestli skončí v klidu domova, v blázinci nebo v márnici. Všechny postavy moc zajímavě balancují na velmi tenké hraně mezi záchranou a totálním ztroskotáním, obojí je jim každou novou scénou blíž a blíž. Stačí málo a ztroskotají, stačí málo a zachrání se. Slyší hlasy ve své hlavě, ale slyší také jeden druhého. Aby přežili, potřebují odvahu a štěstí. Odvahy mají dost.

Pro potřeby inscenování v Haroldu byl text poměrně razantně zkrácen, vypadly tak bohužel některé pěkné a mnoho napovídající scény, jako například první scéna z blázince, kde Ray vede s bláznem Ivesem rozhovor, který nás jaksi uvádí do problematiky. Zároveň vypadla i scéna Ivesovy smrti. Stejně tak je to i s dalšími scénami, které vysvětlují jednání postav. Otázkou ovšem zůstává, zda by nebyly až příliš nudně popisné. I tak nicméně inscenace poměrně solidně táhne.

Do hledáčku naší pozornosti se dostává především Ray Vaška Valtra, který je schizofrenický, roztomile infantilně uvažující, ale naproti tomu také milimetrově přesný v popisu okolního dění. Baví nás, zajímá a přesvědčuje až do konce, a to i v případech, kdy se před okolním světem schová do své kapuci. Vedle něj je svou přirozeností a opravdovostí zajímavý Jan Tyl jako Rayův bratr Pete, který se na jevišti pohybuje skutečně jako doma a máme tak pocit, že při jejich dialozích sledujeme běžný rozhovor. Největší lahůdkou je ale Laura Bětky Tučkové (v alternaci s Berenikou Kouhoutovou). Malá postavička s kulatícím se břichem, jež značí pokročilé stadium těhotenství, je až s děsivou přesvědčivostí zkroušená životem. Vyzrálost čiší ne z Laury, ale z Bětky Tučkové samotné. Je uchvacující radost ji sledovat v charakterovém kontrastu s naivním Rayem.

Ve zbývajících menších, přesto ale podstatných rolích, kromě záporáka Dava (Šimon Halamásek), zaujme zejména Zdeněk Charvát v roli blázna Ivese. Škoda jen, že nedostal větší prostor působnosti – jeho inscenační oblouk od útěku z blázince až po smrt je tak bohužel nejasný a my máme pocit, že se Ives zrodil pouze v Rayově fantazii – najednou tu je, najednou tu není. I tak je to ale v příběhu schizofrenika zajímavá figura.

Pokud vás zajímá nový pohled na jednu z vlajkových lodí anglické dramatiky devadesátých let (vždyť hra byla uvedena přibližně v době největších úspěchů Sarah Kane a dalších kusů „coolness“ dramatiky; sám Penhall nechtěl být s touto vlnou nikterak spojován), určitě zajděte do Harolda. Překvapí vás, jak současná mladá generace po svém vnímá současná témata a jak si s Penhallovým textem poradila. Ještě dlouho po skončení budete kdesi uvnitř silně slyšet jakési hlasy.

Joe Penhall (narozen v roce 1967 v Londýně) je jeden z nejpopulárnějších současných mladých anglických dramatiků. Téma psychické choroby, které řeší ve Slyšet hlasy se v jeho dílech objevuje častěji. Připomeňme si jeho hru Blue/Orange, líčící příběh černého schizofrenika a dvou psychiatrů, odehrávající se v ústavu pro duševně choré, za kterou získal jedno ze svých četných ocenění – Cenu Laurence Oliviera. Penhall se ve svých psychologicky zaměřených hrách snaží dokázat, že současná dramatika není nutně jen o sexu a násilí, proto zobrazuje partnerské vztahy (jeho častým motivem je také soupeření dvou bratrů). Penhall často spolupracuje s divadlem Royal Court, kde měla hra Slyšet hlasy svou premiéru. Jeho zatím poslední text, Landscape with Weapon, měl premiéru v National Theatre v roce 2007.

Joe Penhall/Jan Hančil: Slyšet hlasy
Režie: Tomáš Staněk

Premiéra

www.oldstars.cz