Věc Makropulos – Čapek ? la groteska

Příběh tři sta třicet sedm let staré zpěvačky Eliny Makropulos je dokladem toho, že žít déle, než je u lidí zvykem, není nejlepší nápad. Takřka detektivní pátrání vedoucí k šokujícímu odhalení jejího skutečného věku zahalil režisér Ondřej Elbel do hávu netypicky groteskního. Tento dojem mají na svědomí především černobílé líčení a kostýmy (advokát Kolenatý se svými obrovskými vycpávkami působí spíše jako Ramenatý) a styl herectví první půle představení. Čapkův „dobrý člověk“ se tak v Elbelových figurkách mění spíše ve směšného a nezkaženost některých postav v hloupost. To je však jediná změna, která v nové inscenaci postihuje Čapkův text, aby zaujal i současného diváka. A ten se dobře baví.
Tato groteskní koncepce však v druhé části představení ustupuje a s úctou přenechává místo velkým myšlenkám a poselstvím, které u Čapka chybět nesmějí. Tak jak se mění černobílé kostýmy v šedé, stávají se i herecké výkony plastičtější a jednotlivé postavy už nezůstávají uvězněny pouze v jedné poloze. Přehnaná tajemnost a teatrální gesta hlavní postavy Eliny Makropulos (Kamila Kalousová) ale zůstávají a nepřekonatelně ji oddělují od ostatních „malých“ postav. Záhadná a tajemná je ale pouze pro ně, protože i trochu méně chápavý divák nejpozději do přestávky pochopí, že její staromódní vystupování je snadno vysvětlitelné – přeci jen se narodila v šestnáctém století. Přesto chvíle, kdy se běh událostí na jevišti zastaví silou jejího operního zpěvu a ona dramaticky rozpaží s pohledem upřeným kamsi nahoru, působí rušivě a pateticky.

Tato groteskní koncepce však v druhé části představení ustupuje a s úctou přenechává místo velkým myšlenkám a poselstvím, které u Čapka chybět nesmějí.

Patos se do představení vkrádá především při závěrečném soudu, kdy je odhaleno tajemství Věci Makropulos – elixíru života, který by všem přinesl značný užitek. Ale… najednou ho nikdo nechce. Jak se totiž ukázalo, není o co stát. Škoda jen, že zásadní čin, který má přesvědčit o dobrotě člověka a síle nezkaženosti a nevinnosti mládí, vyznívá do ztracena. Když totiž Kristýnka (Jana Plodková) spálí návod na věčný život, nepůsobí to jako spontánní čin nevinného mládí, který spasí lidstvo před hrozbou, ale jako neuvážený krok prostoduché dívky. Takový je neblahý důsledek režijní snahy dodat inscenaci nádech zmiňovaného groteskna.

Přes tato drobná pochybení ponechává brněnská inscenace hře filozofický podtext a divákovi možnost zamyslet se pod Čapkovým vedením nad tím, jestli je život skutečně příliš krátký a nebo… tak akorát.