Višňový sad v Celetné - příliš opatrná podívaná

Inscenace se bohužel od začátku až do konce potýká s problémy, které mají společný původ. Čechovův text je tradičně uváděn na velkých jevištích a svou povahou jim snad i více sluší. Rozmáchlá gesta, výrazné monologické odbočky a množství epizodních postav, které vytvářejí obrázek ruského venkova minulého století, se na velkém jevišti prostě lépe vyjímají. Vedle skutečnosti, že nic z konstatovaného samozřejmě neznamená, že text by v patřičné úpravě neměl své kouzlo i pro malé jeviště, se naskýtá také otázka, zda je toto rozšafné groteskní ladění pro dnešního diváka atraktivní.

V první řadě je tedy nutné se zeptat, proč se dnes na Višňový sad chodí. V čem spočívá kouzlo, které k němu láká i dnešního diváka? Jsou to Duňašiny pletky a poťouchlé nehody nešiky Jepichodova, nebo společensky nevyhnutelné otázky, kterým vzdoruje Raněvská a její domácnost? Příběh Višňového sadu přece zná téměř každý. Do divadla nás tedy neláká touha vidět příběh poněkolikáté stejnou optikou. Právě naopak, čekáme, že nová inscenace nám bude odkrývat dříve neviděné vrstvy a pohledy. Je nasnadě, že kdyby se dramaturgická úprava vydala tímto směrem, setkali bychom se v Celetné s úplně jinou inscenací.

Výsledný počin ale budí spíš dojem opatrného přešlapování a zbytečného respektu. Na jeviště přivádí příliš mnoho postav, kterým se téměř v polovině případů ani nedostává prostoru na to, aby dějově logicky ospravedlnily svou přítomnost. Mnohdy tak dochází k výstupům téměř vytrženým z celkové dějové linky, u nichž se divák jen obtížně brání netrpělivosti. Množství samoúčelných epizod ve výsledku pouze rozmělňuje nejen tvar inscenace, ale i myšlenky hry samotné. Z dvanácti postav by jevišti v tomto případě naprosto postačilo sedm, které jsou pro děj skutečně zásadní. Je zřejmé, že s tím související zeštíhlení textu by přineslo také soudržnost a sevřenost, které by cizelovaly skutečné otázky Višňového sadu. Pokud chceme hledat současnou cestu k Čechovovu textu, museli bychom se vydat stejným směrem.

Herci Kašparu své úlohy zvládají tradičně dobře. Mezi ostatními v tomto ohledu přesto vyniká Monika Zoubková v roli Varji. Ostatní převyšuje velmi přirozeným projevem, který na českých jevištích, obzvlášť takto uvěřitelný ve všech polohách, není k vidění každý den. Bez výkonu Zoubkové by Nuckollsova inscenace velmi ztratila. Naopak výrazněji pokulhává Alena Doláková jako Aňa. Jestliže Zoubková předvádí krásný příklad přirozenosti hereckého projevu, u Dolákové se naopak setkáváme se zbytečnou, těžko uvěřitelnou přepjatostí, která mnohdy neodpovídá dané situaci. Dikce u ní v některých pasážích postrádá dynamiku, kterou se Doláková zřejmě snaží dohnat faktickou rychlostí mluvy, samozřejmě mnohdy na úkor srozumitelnosti.

Nezbývá dodat než to, že chcete-li vidět Višňový sad, nebude inscenace uváděná v Celetné špatnou volbou. V každém ohledu toho slova ale zůstává průměrným počinem, který diváka, znalého Čechovovy hry, nemá příliš možností nalákat na něco nového. I když to zdaleka nebývá zvykem, výraznější uchopení myšlenky i textu tentokrát na jevišti v Celetné chybí.

Divadlo v Celetné
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad

Režie: Filip Nuckolls
Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Lenka Bočková
Scéna: Jan Bažant
Kostýmy: Jan C. Löbl
Hudba: Daniel Fikejz

Hrají: Alena Doláková, Monika Zoubková, Jan Potměšil, Jakub Špalek, Eliška M. Boušková, Jitka Nerudová, Miloš Kopečný, Matouš Ruml, Petr Lněnička, Lukáš Jůza, Milena Steinmasslová, Pavel Lagner
Premiéra: 28. února 2014, psáno z premiéry