Za hranicemi polštářů

Divadlo v Celetné obnovilo na své scéně premiéru hry amerického
dramatika Davida Ivese To nemá chybu. Text, který žánrově zapadá do
celku Ivesovy tvorby krátkých postmoderních konverzačních komedií, se zde
dočkal již třetího uvedení. Režisér Jakub Špalek na jevišti znovu
oživil lásku i rozpory mileneckého páru, Jacka a Ruth. Hrdinové jsou
protagonisty dvou odlišných světů, kteří se spolu snaží žít a někdy
jen přežívají. Celetná vsadila na pro dnešní společnost příznačné
vztahové téma a pokusila se ho nezjednodušovat.

Hra To nemá chybu může být historií jednoho vztahu, která nám ovšem
bude nápadně připomínat, že lidé a jejich vztahy se podobají. Jack a Ruth
se milují a všechno je tak krásné! Nemá to chybu! Tento báječně
jednoduchý svět je na jevišti představován několika velkými polštáři.
Postel tu tedy není jen kusem nábytku, ale i prostorem k žití a metaforou
zároveň. V ní hrdinové Ivesovy hry prožívají svou lásku tvořenou
malými, fiktivními i velkými a skutečnými hádkami. Nic víc
nepotřebují, všichni další lidé jsou navíc. Tento fakt je trefně
zvýrazněn jak obřími rozměry zmíněné manželské postele, tak i tím,
že o ostatních aktérech hry se vždy jen mluví, ale na scéně skutečně
nikdy přítomni nejsou. Namísto toho rodiče a přátelé hlavních hrdinů
telefonují, hovoří se o nich a na večírku je to samotné publikum, komu je
naléváno víno a kdo tedy supluje roli pozvaných. Svět mimo postel a mimo
dva partnery je totiž složitý a v inscenaci v Celetné nabývá velmi
zajímavý rozměr vnějšího rušivého elementu. Za hranicemi polštářů
číhá na hrdiny tušené nebezpečí. Nebezpečí, že budou nuceni žít své
životy, že se jejich vztah rozšíří na více než dva aktéry a že nebudou
schopni realizovat svůj ideální svět v tom skutečném.

Dialogické smyčky táhnoucí se celým představením pomalu víc a víc
přibližují témata předurčenosti, víry a lásky samotné. Témata, která
působí obzvlášť palčivě ve vztahu Němce a židovky (na začátku hry
mimochodem zcela nepodstatný fakt)! Nad ideálním světem postele se i přes
příkrov ironie stahují mraky a z nich začíná pršet. Inscenace
v Celetné zvládá tento přerod lehce a nenápadně tak, jak to bývá
i v životě, a neomezuje se pouze na prvoplánovou komediální linku. Ve
Špalkově režii se ironie postupně stává ostřejší a pichlavější.
Hodně tomu napomáhají dramaticky gradující a funkční dialogické kruhy.
Inscenace se prostřednictvím jejich stupňování svižně posouvá vpřed a
myšlenky pod textem nemá potřebu vyslovovat. Demonstruje je, což je mnohem
účinnější. Divák bez cíleného přemýšlení nenásilně přistupuje na
sugesci, že takhle to chodívá… ačkoliv obvykle bez takové lehkosti.

Přesto se dá inscenaci v tomto ohledu vytknout, že se přece jen
příliš zaměřila na rovinu teatrální ironie, na které hra významně
staví a samozřejmě také zakládá svou komediální stránku. Aby inscenace
v pozadí předala také další sdělení, je nutné vyvážit ironii dávkou
„civilnějšího“ herectví. Především v postavě Ruth by herečka
Barbara Lukešová tuto niternější rovinu měla více zohlednit. Její gesta
i hlasový projev působí příliš jednotvárně a jen málokdy se vymaní
z jinak dobře zvládnuté chladné nezainteresovanosti. Text proti tomu
nasvědčuje, že emoce Ruth se pohybují v neustálých amplitudách
sebeovládání a sebe-nezvládání a jejich prezentování by tedy zasloužilo
hlubší propracování. Pod tímto vlivem inscenace v některých okamžicích
vzbuzuje dojem, že postavy ve skutečnosti nic neřeší a soustředí se jen
na vtipnost repliky místo jejího obsahu. Vyměnit esenci lásky za esenci
ironie by v tomto případě bylo značně ochuzující. Adrian Jastraban,
představitel Jacka, je ve svém výkonu o poznání přirozenější a
uvěřitelnější. Přitom by to v konfrontaci s postavou Ruth měl být
právě on, kdo je věčným pozérem, který nepředvádí skutečné bolesti a
pochyby a místo toho je neustále zakrývá záplavou skvělých vtipů a
ironických poznámek. Dodejme, že Jack tím pozérem skutečně je, a je
právě na Barbaře Lukešové, aby probuzení Ruth z této pózy prezentovala
výrazněji.

I přes tyto maličkosti je To nemá chybu v Celetné dobrou volbou.
Vztahové příběhy jsou v dnešní době lákavým, ale také nesnadně
inscenovatelným, tématem. V Celetné se podařilo text o lásce vymanit
z roviny sladkobolného klišé a vtipnou cestou se nad ním zamýšlet spíše
než dojímat, což je předním a významným přínosem celé inscenace.
Konfrontace životních ideálů obou pohlaví prezentovaná nejen vážně, ale
zároveň také hravě, usnadňuje cestu k nenásilné sebereflexi, což je
nejlepší důkaz podařené aktualizace.

Divadlo v Celetné, Praha
David Ives: To nemá chybu

Překlad:  Hana Ulmanová
Režie:  Jakub Špalek
Výprava: Ivana Kanhauserová
Hudba:  Petr Malásek

Hrají: Barbara Lukešová, Adrian Jastraban
Premiéra: 10. září 2007, obnovená premiéra 4. prosince
2010, psáno z první reprízy 17. prosince 2010