Za hranicemi polštářů

Hra To nemá chybu může být historií jednoho vztahu, která nám ovšem bude nápadně připomínat, že lidé a jejich vztahy se podobají. Jack a Ruth se milují a všechno je tak krásné! Nemá to chybu! Tento báječně jednoduchý svět je na jevišti představován několika velkými polštáři. Postel tu tedy není jen kusem nábytku, ale i prostorem k žití a metaforou zároveň. V ní hrdinové Ivesovy hry prožívají svou lásku tvořenou malými, fiktivními i velkými a skutečnými hádkami. Nic víc nepotřebují, všichni další lidé jsou navíc. Tento fakt je trefně zvýrazněn jak obřími rozměry zmíněné manželské postele, tak i tím, že o ostatních aktérech hry se vždy jen mluví, ale na scéně skutečně nikdy přítomni nejsou. Namísto toho rodiče a přátelé hlavních hrdinů telefonují, hovoří se o nich a na večírku je to samotné publikum, komu je naléváno víno a kdo tedy supluje roli pozvaných. Svět mimo postel a mimo dva partnery je totiž složitý a v inscenaci v Celetné nabývá velmi zajímavý rozměr vnějšího rušivého elementu. Za hranicemi polštářů číhá na hrdiny tušené nebezpečí. Nebezpečí, že budou nuceni žít své životy, že se jejich vztah rozšíří na více než dva aktéry a že nebudou schopni realizovat svůj ideální svět v tom skutečném.

Dialogické smyčky táhnoucí se celým představením pomalu víc a víc přibližují témata předurčenosti, víry a lásky samotné. Témata, která působí obzvlášť palčivě ve vztahu Němce a židovky (na začátku hry mimochodem zcela nepodstatný fakt)! Nad ideálním světem postele se i přes příkrov ironie stahují mraky a z nich začíná pršet. Inscenace v Celetné zvládá tento přerod lehce a nenápadně tak, jak to bývá i v životě, a neomezuje se pouze na prvoplánovou komediální linku. Ve Špalkově režii se ironie postupně stává ostřejší a pichlavější. Hodně tomu napomáhají dramaticky gradující a funkční dialogické kruhy. Inscenace se prostřednictvím jejich stupňování svižně posouvá vpřed a myšlenky pod textem nemá potřebu vyslovovat. Demonstruje je, což je mnohem účinnější. Divák bez cíleného přemýšlení nenásilně přistupuje na sugesci, že takhle to chodívá… ačkoliv obvykle bez takové lehkosti.

Přesto se dá inscenaci v tomto ohledu vytknout, že se přece jen příliš zaměřila na rovinu teatrální ironie, na které hra významně staví a samozřejmě také zakládá svou komediální stránku. Aby inscenace v pozadí předala také další sdělení, je nutné vyvážit ironii dávkou „civilnějšího“ herectví. Především v postavě Ruth by herečka Barbara Lukešová tuto niternější rovinu měla více zohlednit. Její gesta i hlasový projev působí příliš jednotvárně a jen málokdy se vymaní z jinak dobře zvládnuté chladné nezainteresovanosti. Text proti tomu nasvědčuje, že emoce Ruth se pohybují v neustálých amplitudách sebeovládání a sebe-nezvládání a jejich prezentování by tedy zasloužilo hlubší propracování. Pod tímto vlivem inscenace v některých okamžicích vzbuzuje dojem, že postavy ve skutečnosti nic neřeší a soustředí se jen na vtipnost repliky místo jejího obsahu. Vyměnit esenci lásky za esenci ironie by v tomto případě bylo značně ochuzující. Adrian Jastraban, představitel Jacka, je ve svém výkonu o poznání přirozenější a uvěřitelnější. Přitom by to v konfrontaci s postavou Ruth měl být právě on, kdo je věčným pozérem, který nepředvádí skutečné bolesti a pochyby a místo toho je neustále zakrývá záplavou skvělých vtipů a ironických poznámek. Dodejme, že Jack tím pozérem skutečně je, a je právě na Barbaře Lukešové, aby probuzení Ruth z této pózy prezentovala výrazněji.

I přes tyto maličkosti je To nemá chybu v Celetné dobrou volbou. Vztahové příběhy jsou v dnešní době lákavým, ale také nesnadně inscenovatelným, tématem. V Celetné se podařilo text o lásce vymanit z roviny sladkobolného klišé a vtipnou cestou se nad ním zamýšlet spíše než dojímat, což je předním a významným přínosem celé inscenace. Konfrontace životních ideálů obou pohlaví prezentovaná nejen vážně, ale zároveň také hravě, usnadňuje cestu k nenásilné sebereflexi, což je nejlepší důkaz podařené aktualizace.

Divadlo v Celetné, Praha
David Ives: To nemá chybu

Překlad:  Hana Ulmanová
Režie:  Jakub Špalek
Výprava: Ivana Kanhauserová
Hudba:  Petr Malásek

Hrají: Barbara Lukešová, Adrian Jastraban
Premiéra: 10. září 2007, obnovená premiéra 4. prosince 2010, psáno z první reprízy 17. prosince 2010