Zadejte se! Taneční hodina v Celetné začíná.

Taneční hodina je hrou o ženách. O osmi možná všedních životech, které jsou překvapivě naplněny touhou po tanci. A tak ženy tančí. Bez ohledu na bolest a pot, bez ohledu na sebe i ostatní. Protože tanec je v myslích osmi hrdinek opravdu vším. Je drogou, která je unáší do lepšího světa. Posedlost být lehčí a ladnější nahrazuje potřebu osvobodit se od své skutečné osobnosti. Mezi odlesky zrcadel a saténem baletních špiček se ale stále objevují malé i velké bolesti. Fyzické i psychické strasti, výsměch a šikana vyplouvají po několika cvičených baletních pozicích vždy znovu a znovu napovrch. Úzkost a samota, které hrdinky přepadají i uprostřed plné taneční třídy, jim nedovolují vzlétnout.

Inscenace Taneční hodina v režii Alexandra Minajeva se slibně rozvíjí už od prvních okamžiků. Nejprve uváženě využívá potenciál pohybové komiky, kterým téma hry jednoznačně disponuje. Nepodařené pokusy víkendových balerín v Celetné ovšem naštěstí nejsou vystavěny tak, aby v hledišti vyvolávaly salvy smíchu. Příjemně pobaví, ale nechávají dostatečný prostor dalšímu vývoji inscenace. Ta totiž brzy dává rozhodně najevo, že nepůjde o komedii. Alexandr Minajev naopak postupně konstruuje vnitřní drama každé z hrdinek a nad komediálním laděním začíná převládat hořkost.

Pozvolný a přirozený přerod inscenace dostává potřebný prostor i v jednoduše pojaté scéně Karla Špindlera. Taneční sál prezentují pouze dvě baletní tyče a v zadním plánu kovová konstrukce tvořící další patro nad jevištěm. Pod ním je ukryta toaleta – místo, kde tanečnice skryté před ostatními, a přesto paradoxně v záři oslňujícího světla vykřikují své intimní zpovědi. Divák, sedící za smyšlenou zrcadlovou stěnou, je tak voyeurem jejich nejniternějších emocí. Ve chvílích, kdy se některá z postav se svým vnitřním monologem ocitne ve druhém plánu jeviště, pohyb v popředí se zpomalí a ostatní tanečnice jsou zahaleny tlumeným měkkým osvětlením. Rozdělení scény i funkční a účelná práce se světlem rozhodným způsobem napomáhají inscenaci skvěle zachytit souboj mezi tancem a realitou, který svádí každá z hrdinek. Zároveň umožňují udržet tvarovou sevřenost celé inscenace – na scéně není místo pro rušivé přestavby, žádná z postav po celou dobu neopustí jeviště. To vše diváka po celých 100 minut bez přestávky, která by byla pouze rušivým elementem, udržuje v napjaté pozornosti.

Inscenaci navíc pojí také vyrovnané herecké výkony. V komických i dramatických momentech je skvělá Milena Steinmasslová. Její Lotta, už spíše odkvétající tanečnice v neumělém a nevkusném baletním oblečku, dokáže v jednom okamžiku vyvolat svým snažením smích, v dalším vzbudit sympatie a pochopení a poté i odpor a nechuť, když se bez okolků přidá k šikaně nejslabšího. Přímo zosobněním elegance a důstojnosti je naopak Anna. V podání Evy Elsnerové je Anna skutečným zhmotněním snu všech, kdo její hodiny navštěvují. Oslnivá, ale přesto se utápějící ve svém zoufalství stejně jako ostatní.

Taneční hodina v Divadle v Celetné je příjemnou podívanou. Nabízí zajímavé prostředí, smích i osobní dramata s hořkou příchutí. Především ale ukazuje, že nic není takovým, jakým se na první pohled zdá. Mezi naleštěnými parketami, tylovými sukněmi a hedvábnými stuhami může číhat zoufalství stejně jako kdekoliv jinde. I v Celetné si tak primabalerína na závěr zatančí svou „labutí píseň“.

Divadlo v Celetné
Astrid Saalbachová: Taneční hodina

Překlad: František Frohlich
Režie: Alexandr Minajev
Dramaturgie: Lenka Bočková
Scéna: Karel Špindler
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Zdeněk Král

Hrají: Eva Elsnerová, Milena Steinmasslová, Martina Prášilová, Eliška Mesfin Boušková, Bára Lukešová, Jitka Nerudová, Lenka Hušková, Jelena Juklová, Veronika Němcová
Premiéra: 2. 10. 2011, psáno z druhé premiéry 4. 10. 2011