Zhulákaný jezdec apokalypsy – Balada o velkém kostlivci v DISKU

Aby nebylo pochyb, inscenace “Kostlivec“ je loutkové divadlo a v mnoha, ale nikoli ve všech směrech se řídí konvencemi tohoto tradičního divadelního žánru, stejně jako se Ghelderode ve svém textu přidržuje tradičních literárních forem – balada, pohádka, mystérium. V prvním plánu tedy sledujeme klasické jarmareční vystoupení s obligátním vypravěčem, vlastním uzavřeným mikrosvětem (knížectví Breugelland), typizovanými postavami, hrubozrnným humorem a víceméně zaklenutým příběhem: Knížectví je v úpadku – všichni chlastají. Zemičce vládne neschopná, ale všemi milovaná kněžna Chlastava, kterou ovládají hašteřiví ministři. Povahu rozvrácené komunity dokresluje sadistická domina, která bije a sexuálně ždímá svého muže. V Breugellandu se náhle objevuje všemocný kostlivec – vykonavatel nadcházejícího skonání věků, který se ovšem nakonec taky zlije jako dobytek, a tak je s apokalypsou šmytec.

Středověké mystérium o posledním soudu? Ano, ale nejen to, vše se komplikuje a zamotává. Dráždivou interpretační otevřenost nabízí zejména ústřední postava Kostlivce Nekrozotara. V podání vynikajícího Petra Vančury je nejvyšším, přísně trestajícím soudcem, zároveň je ale také naivním dítětem, které si rádo hraje. V závěru inscenace padá jeho maska a vyjevuje se jeho pravá totožnost – Kostlivec je uražený spratek, kterému bylo v minulosti v Breugellandu ublíženo. Inscenaci poskytuje další rozměr i úvodní scéna, kdy jsou herci vypravěčem jakoby náhodně vybíráni z publika. Tito “diváci“ jsou pod příslibem nevšedních zážitků vyzváni k požití breugellandského likéru a po vypití tohoto kromobyčejného dryáku se z nich stávají postavy dramatu. Prezentovaný kousek a do důsledku vzato celá divadelní událost, včetně platících návštěvníků, se tak stává jakýmsi surreálným sněním.

“Kostlivce“ vytvořili studenti KALD, a tak není překvapením, že tato nespoutaná pouliční podívaná překypuje efektními divadelními fígly: loutky ministrů, intrikujících tlučhubů, chrlí z úst nekonečné pásky nečitelného textu, paže mocného Nekrozotara objímají celé jeviště jako oživlá opona, těla loutek slouží jako hudební nástroje… Jen je škoda, že v poměrně velkém sálu Disku je tato záplava nápadů poněkud utopena. Snad až titěrná točna (kolotoč) a nemalované loutky ze surového dřeva postrádají vizuální útočnost, která by odpovídala expresivnímu projevu živých herců, zběsilé hudbě a fantasmagorickému příběhu. Pieter Breugel, malíř lidových slavností a pijatik, od jehož jména je pravděpodobně odvozen název knížectví Breugellandu, tak v síle výtvarného obrazu recenzované představení výrazně překonává. Přes tyto bolestivé nedotaženosti pro mě “Kostlivec“ zůstává inspirativní podívanou, pokusem osvobodit se ze škatulek jasně definovaných literárních a divadelních žánrů, experimentem na poli obsahu formy a v obecnější rovině i experimentem dramaturgickým.

Nejbližší reprízy: 20. 1., 25. 1., 29. 1.