Zpátky do lesů – Tartuffe Games Na zábradlí
Tématem jedné z nejslavnějších komedií charakterů v dějinách dramatického textu, Molièrovy hry Tartuffe, je především manipulace. Režisér Jan Frič ve spolupráci s dramaturgyněmi Lucií Ferenzovou a Ivanou Slámovou dokázal, že kontinuitu a závažnost tohoto jevu lze snadno udržet a obhájit, i když bude mít podobu Valmonta od Bobří řeky kříženou s normalizační estrádou, koncertem bratří Nedvědů a besídkou divadla Sklep.
Sebevědomí v nakládání s kanonickým textem mladému absolventovi pražské DAMU rozhodně nechybí. Nechybí mu však ani jistá pokora ke klasicistnímu autorovi (potažmo jeho zkušeným překladatelům, Vladimíru Mikešovi a Emanuelu Františku Züngelovi). Zápletka zůstává zachována: pan Orgon Tartuffa bezmezně obdivuje, Tartuffe jej využívá a zbytek rodiny je za to oba nenávidí. Snahy všech rodinných příslušníků zbavit se nezvaného hosta ale končí nezdarem, ba co hůř – Orgon všem navzdory přislíbí Tartuffovi ruku své jediné dcery Marianny. Nakonec však podvodníka za pomoci lsti své ženy odhalí, je ale příliš pozdě. Nebo není?
Nelze pochopitelně tvrdit, že se jedná o tradiční interpretační divadlo – sám název inscenace, Tartuffe Games, napovídá, že půjde o hrátky s předlohou. Je to hra přidrzlá, místy prvoplánová, jinde až zvrhlá, ale vždy invenční. Nechybí zde situační humor (Orgon skrytý ve spacáku poslouchá rozhovor své ženy s Tartuffem), největší důraz v úpravě je ale jednoznačně kladen na jazyk. Pracuje se s několika jazykovými vrstvami, z nichž každá má jinou charakterizační funkci. Hned v úvodu inscenace zaznívá francouzština. Ta spolu s vysokým stylem Molièrových veršů odkazuje k původnímu textu a často také vytváří kontrast mezi „nízkou“ situací a „vysokým“ jazykem, případně posouvá promluvy směrem k nepřiměřenému a tedy až komickému patosu. Z opačného pólu jazykového spektra je využíván „brněnské hantec“ (dodávající lehkou vulgaritu postavě Doriny, věčné kuřačky a časté hybatelky děje). Někde mezi těmito způsoby vyjadřování se pak nachází nerýmovaná obecná čeština a celou škálu doplňují citace z táborákových odrhovaček.
Také kostýmy (Iva Němcová) nadobyčejně (a někdy i s vtipně vypočítavou popisností – Orgonovo rychlé zestárnutí za pomoci fousů na gumě) napomáhají charakterizaci postav. Orgon a Tartuffe nosí skautské stejnokroje, převleky dobra a sounáležitosti. Ostatní postavy jsou oblečeny víceméně současně, Francii sedmnáctého století však evokují bílé paruky. Děsivě přesné jsou kostýmy podnikatelů z raných devadesátých let (včetně „fotbalového“ sestřihu provozního). Scéna (Nikola Tempír) účelně využívá propadlo („zjevení“ paní Pernellové), další efekty se inscenují v rovině svícení (sugestivní začátek inscenace s množstvím barevných přechodů) či za použití umělé mlhy. Veškerý děj se točí kolem stojacího popelníku, středobodu každé podnikové chodby. Jediným intimním prostorem je pak Orgonův opečovávaný skleník, centrum jeho vlády nad domem (posléze mu vzaté), umístěný uprostřed jeviště. Inscenačně neotřelé je využití požárního žebříku, na němž visí Tartuffův kokon v podobě spacího pytle. Scéna není přetížena významy – zásadní sdělení spočívá téměř výhradně v textu.
Jak již bylo řečeno, i pro Friče zůstává stěžejním tématem manipulace, nabízí však přehodnocenou, aktualizovanou podobu tohoto fenoménu. Zabývá se totiž jeho nebezpečnější, zákeřnější formou, „manipulací dobrem“. Tartuffe je ve Fričově pojetí hodný chlapec, Frankie Dlouhán křesťanské mládeže, který se v celém svém konání zaštiťuje vírou. Stejně jako členové nejrůznějších sekt se vemlouvá do přízně Orgona, ale za jeho zády neumně svádí jeho ženu Elmíru. I po svém odhalení se odvolává na vyšší moc a celé jeho pokrytectví vyjde najevo, až když skutečně nemá o co hrát. Pak se z něj ale stává dokonalá hyena, bezskrupulózně tyjící z byvšího dobra svého chlebodárce. K této proměně dochází za průběžného zpěvu písní Honzy Nedvěda a jiných textů sepsaných zřejmě pouze za účelem citového vydírání posluchačů či v návalu nezkrotné sebelítosti autora. Záměrná přerušování děje (např. Marianinna píseň, Tartuffovo rozmlouvání s diváky) dodávají inscenaci kabaretní ráz, který je podpořen také nenadálými vstupy dvou funkcionářů, kteří komentují dění na jevišti a vnášejí na scénu moment divadelní sebereflexe. Později se z této dvojice vyklube soudní vykonavatel a jeho pomocník. Jsou to překvapivě oni, kteří přinášejí nečekané rozuzlení děje ve velkém finále, kdy se propojí všechny linie hry.
Stejně jako tito podivní podnikatelé (Vladimír Marek a Leoš Noha) jsou i ostatní postavy velmi přesně typově obsazeny – od Pavla Lišky v roli Tartuffa až po služku paní Pernellové, němou roli pro Janu Kozubkovou. Zvláště u Lišky byla sázka na typ překvapivě dobrou volbou. Neodmyslitelný Idiot do struktury inscenace tentokrát zapadl. Až na občasnou nepřirozenost v hlase Gabriely Pyšné, jejímž rodným nářečím zřejmě hantec nebude, všichni herci své typy velmi dobře ztvárnili. Jiří Ornest jako Orgon opět předvedl svůj smysl pro drobnou komiku, Natália Drabiščáková využila dokonale svůj sexappeal v roli Elmíry, skvělý byl také Miloslav Mejzlík jako rádoby intelektuální Kleantes vypouštějící prázdné fráze či Dana Marková jako ufňukaná a beznázorová Marianna. Zkrátka pravé molièrovské panoptikum. Závěrem však nutno podotknout, že Tartuffe Na zábradlí znalost originálu nevyžaduje. Vyžaduje „pouze“ znalost světa. Světa, ve kterém by mělo dobro soupeřit se zlem, ale někdy je jím ono samo. O to naléhavěji je třeba na ně upozorňovat.
Jo, a to… Thálie není!
Divadlo Na zábradlí, Praha
Pan Molière a kolektiv: Tartuffe Games
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Iva Němcová
Fotografie: Patrik Borecký
Hrají: Zdena Hadrbolcová, Jiří Ornest, Natália
Drabiščáková, Jaromír Nosek, Dana Marková, Ladislav Hampl, Miloslav
Mejzlík, Pavel Liška, Gabriela Pyšná, Vladimír Marek, Leoš Noha, Jana
Kozubková
Premiéra: 30. října 2009, psáno z reprízy
24. listopadu 2009
Reklama
Dřevěné podlahy: velký výběr podlah, rychlé dodání vč. pokládky
Potřebujete garážová vrata na míru? Dodávky a montáž levně od nás
Kalkulačka, povinné ručení srovnání sazeb povinného ručení.
Řecké ostrovy a pevnina s CK travel 2002, odlety z Brna a Ostravy
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
Na Tartuffovi jsem byla a dokonale jsem se pobavila… 
Nejlepší Pavel Liška,Mejzlík a v článku je opomíjen výkon Míry Noska
Jedna z nejhorších inscenací, kterou sem měla možnost vidět. Mladík vykradl co mohl, hodil to na pánev a usmažil omeletu, neslanou a nemastnou, která jen tak tak drží pohromadě. Amatérská režie, obrazy skoro žádné, trapnost vedle trapnosti (příkladem trapnosti je služebná, která mluví hantecem, hudební vložky, pokus o stylizaci, která mladému muži nevychází, jelikož je zcela prázdná… Vlastně jako je prázdná celá inscenace…), kterou někteří zvou mladistvou drzostí režiséra. Petr Lébl by se v hrobě obracel (Jan Frič se snaží o nějakou obraznost, ale není obraz jako obraz! Obraz, který nenese téma, který je vlastně prázdný, není obrazem, ale jen zasviněným plátnem) a já, jako divák, si říkám, kdy konečně necháme bezduchých aktualizací a začneme dělat divadlo, které bude nějakým způsobem promlouvat s divákem (chápejme jako dialog) a kdy zmizí to divadlo, které Jan Frič, podle mého názoru, chápe pouze jako sebeprezentaci. Tartuffe Games totiž nic jiného není, než pouze bezduchá sebeprezentace Jana Friče.
Ach bože bože…Kontext!Když se pouštíte do takto hlubokých rozborů představení (při čemž jste nezmínil žádný smysluplný příklad, co vám přišlo špatné – obdiv, hotový Šalda), měl byste brát tvorbu jednoho režiséra jako cestu, která má určitý smysl a vývoj, v kontextu jeho režií byste asi neřekl, že je toto pouze sebeprezentace, ale to už by bylo moc práce, že.. Podle mého názoru je J. Frič jedním z nejvýraznějších režijních talentů současné mladé generace. Dvě první,naprosto rozporuplné reakce tady jsou toho důkazem..[2]
velevážený Chrysis, buď neumíte číst nebo jste slepý/á… Důvodů je napsáno hned několik, co se týče kontextu Fričov režií, stojím si právě díky tomu na svém názoru a ten je takový, že J. Frič se snaží o pubertální sebeprezentaci, která je některými slepci zvána drzostí mladého klučíka. Ok, proč ne, nicméně mezi talenty mladé generace opravdu nepatří. A nebo ano, patří, patří mezi ty talenty, co se snaží neustále zalíbit, co se snaží kopírovat a nebýt originální a hlavně, kteří se nebojí splácat omeletu s takovým tím lidovým pitomým humorem a předložit ji českým divákům…
Ach..Další, který považuje vlastní slova za písmo svaté:-) Pitomý lidový humor si opravdu představuji jinak, ale vy asi zase máte za vysoké umění „milé“ komedie servírované určitým typem divadel, že..To se potom nedá nic dělat…S pozdravem Chrysis
P.S. Není na světě nic horšího než zatrpklý kritik.. 
Ale ale Chrysis! Jak jste přišel či přišla na to, že preferuji milé komedie? Ba naopak, ba právě naopak. Tartuffe games je tou milou komedií, která si ale hraje na něco originálního, na něco, co prostě není. Nebo je něco originálního na služce mluvící brněnským hantecem (proč tak mluví? Jaký důvod? jaké téma? Co to o čem vypovídá?…)nebo snad dokonce ti dva klišé vzbuzující úředníci, kteří se motají na jevišti a představují tak (jak říká recenzent PŘEKVAPIVĚ) deus ex machina? Nebo ten primitivní fór na radní? A to už vůbec nebudu mluvit o scénografické složce, o rytmu, o dalších postavách a o vybrakování jiných inscenací… Nevím, legrace je legrace, ale pak je inteligentní humor a humor hloupý. Já ale věřím, že J. Frič dospěje a z té jeho pomyslné kukly vyletí motýl… Teď vyletělo pouhý nic… Tak uvidíme!
Váš zatrpklý kritik!
P.s.: Drmolící postavy, klišé vtipy, brnkání na strunu nenáročným divákům, kteří se rádi smějí u sklenice piva estrádě na obrazovce P.s.: A ta hudba, ta hudba…
Řekla bych, že pokud to nechápete, tak jste tím nenáročným divákem, který potřebuje nenáročně vtipy Vy, ale nechci se Vás dotknout..Myslíte,že vyznění představení pochopí každý? Vezměte si, že Moliér nikdy nebyl autor intelektuálních, hlubokých dramat a Frič z něj naopak dostal mnohem víc, než si můžeme přečist v textu hry..
