Zpátky do lesů – Tartuffe Games Na zábradlí

Sebevědomí v nakládání s kanonickým textem mladému absolventovi pražské DAMU rozhodně nechybí. Nechybí mu však ani jistá pokora ke klasicistnímu autorovi (potažmo jeho zkušeným překladatelům, Vladimíru Mikešovi a Emanuelu Františku Züngelovi). Zápletka zůstává zachována: pan Orgon Tartuffa bezmezně obdivuje, Tartuffe jej využívá a zbytek rodiny je za to oba nenávidí. Snahy všech rodinných příslušníků zbavit se nezvaného hosta ale končí nezdarem, ba co hůř – Orgon všem navzdory přislíbí Tartuffovi ruku své jediné dcery Marianny. Nakonec však podvodníka za pomoci lsti své ženy odhalí, je ale příliš pozdě. Nebo není?

Nelze pochopitelně tvrdit, že se jedná o tradiční interpretační divadlo – sám název inscenace, Tartuffe Games, napovídá, že půjde o hrátky s předlohou. Je to hra přidrzlá, místy prvoplánová, jinde až zvrhlá, ale vždy invenční. Nechybí zde situační humor (Orgon skrytý ve spacáku poslouchá rozhovor své ženy s Tartuffem), největší důraz v úpravě je ale jednoznačně kladen na jazyk. Pracuje se s několika jazykovými vrstvami, z nichž každá má jinou charakterizační funkci. Hned v úvodu inscenace zaznívá francouzština. Ta spolu s vysokým stylem Molièrových veršů odkazuje k původnímu textu a často také vytváří kontrast mezi „nízkou“ situací a „vysokým“ jazykem, případně posouvá promluvy směrem k nepřiměřenému a tedy až komickému patosu. Z opačného pólu jazykového spektra je využíván „brněnské hantec“ (dodávající lehkou vulgaritu postavě Doriny, věčné kuřačky a časté hybatelky děje). Někde mezi těmito způsoby vyjadřování se pak nachází nerýmovaná obecná čeština a celou škálu doplňují citace z táborákových odrhovaček.

Také kostýmy (Iva Němcová) nadobyčejně (a někdy i s vtipně vypočítavou popisností – Orgonovo rychlé zestárnutí za pomoci fousů na gumě) napomáhají charakterizaci postav. Orgon a Tartuffe nosí skautské stejnokroje, převleky dobra a sounáležitosti. Ostatní postavy jsou oblečeny víceméně současně, Francii sedmnáctého století však evokují bílé paruky. Děsivě přesné jsou kostýmy podnikatelů z raných devadesátých let (včetně „fotbalového“ sestřihu provozního). Scéna (Nikola Tempír) účelně využívá propadlo („zjevení“ paní Pernellové), další efekty se inscenují v rovině svícení (sugestivní začátek inscenace s množstvím barevných přechodů) či za použití umělé mlhy. Veškerý děj se točí kolem stojacího popelníku, středobodu každé podnikové chodby. Jediným intimním prostorem je pak Orgonův opečovávaný skleník, centrum jeho vlády nad domem (posléze mu vzaté), umístěný uprostřed jeviště. Inscenačně neotřelé je využití požárního žebříku, na němž visí Tartuffův kokon v podobě spacího pytle. Scéna není přetížena významy – zásadní sdělení spočívá téměř výhradně v textu.

Jak již bylo řečeno, i pro Friče zůstává stěžejním tématem manipulace, nabízí však přehodnocenou, aktualizovanou podobu tohoto fenoménu. Zabývá se totiž jeho nebezpečnější, zákeřnější formou, „manipulací dobrem“. Tartuffe je ve Fričově pojetí hodný chlapec, Frankie Dlouhán křesťanské mládeže, který se v celém svém konání zaštiťuje vírou. Stejně jako členové nejrůznějších sekt se vemlouvá do přízně Orgona, ale za jeho zády neumně svádí jeho ženu Elmíru. I po svém odhalení se odvolává na vyšší moc a celé jeho pokrytectví vyjde najevo, až když skutečně nemá o co hrát. Pak se z něj ale stává dokonalá hyena, bezskrupulózně tyjící z byvšího dobra svého chlebodárce. K této proměně dochází za průběžného zpěvu písní Honzy Nedvěda a jiných textů sepsaných zřejmě pouze za účelem citového vydírání posluchačů či v návalu nezkrotné sebelítosti autora. Záměrná přerušování děje (např. Marianinna píseň, Tartuffovo rozmlouvání s diváky) dodávají inscenaci kabaretní ráz, který je podpořen také nenadálými vstupy dvou funkcionářů, kteří komentují dění na jevišti a vnášejí na scénu moment divadelní sebereflexe. Později se z této dvojice vyklube soudní vykonavatel a jeho pomocník. Jsou to překvapivě oni, kteří přinášejí nečekané rozuzlení děje ve velkém finále, kdy se propojí všechny linie hry.

Stejně jako tito podivní podnikatelé (Vladimír Marek a Leoš Noha) jsou i ostatní postavy velmi přesně typově obsazeny – od Pavla Lišky v roli Tartuffa až po služku paní Pernellové, němou roli pro Janu Kozubkovou. Zvláště u Lišky byla sázka na typ překvapivě dobrou volbou. Neodmyslitelný Idiot do struktury inscenace tentokrát zapadl. Až na občasnou nepřirozenost v hlase Gabriely Pyšné, jejímž rodným nářečím zřejmě hantec nebude, všichni herci své typy velmi dobře ztvárnili. Jiří Ornest jako Orgon opět předvedl svůj smysl pro drobnou komiku, Natália Drabiščáková využila dokonale svůj sexappeal v roli Elmíry, skvělý byl také Miloslav Mejzlík jako rádoby intelektuální Kleantes vypouštějící prázdné fráze či Dana Marková jako ufňukaná a beznázorová Marianna. Zkrátka pravé molièrovské panoptikum. Závěrem však nutno podotknout, že Tartuffe Na zábradlí znalost originálu nevyžaduje. Vyžaduje „pouze“ znalost světa. Světa, ve kterém by mělo dobro soupeřit se zlem, ale někdy je jím ono samo. O to naléhavěji je třeba na ně upozorňovat.

Jo, a to… Thálie není!

Divadlo Na zábradlí, Praha
Pan Molière a kolektiv: Tartuffe Games

Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Iva Němcová
Fotografie: Patrik Borecký

Hrají: Zdena Hadrbolcová, Jiří Ornest, Natália Drabiščáková, Jaromír Nosek, Dana Marková, Ladislav Hampl, Miloslav Mejzlík, Pavel Liška, Gabriela Pyšná, Vladimír Marek, Leoš Noha, Jana Kozubková
Premiéra: 30. října 2009, psáno z reprízy 24. listopadu 2009