Alena Dittrichová: Até madrugada je o rodinné hierarchii, vztazích a hodnotách

Co vás přivedlo k divadlu? Jaké byly vaše první divadelní krůčky a co podnítilo váš přerod v divadelní umělkyni?

Vše se stalo tak nějak samovolně, nechávám se v životě unášet proudem. V šestnácti letech jsem na konzervatoři založila společně s Terezou Georgievovou divadelní skupinu Lalofobia a tam se rozjel můj vlak. Začala jsem spolupracovat na tanečně-divadelních projektech v České republice. Později mě ovlivnila spolupráce s francouzskými choreografy a mimo jiné spolupráce se Ctiborem Turbou, Jiřím Loesslem, workshop s Danielem Gulkem a dalšími.

Setkala jste se s řadou vůdčích uměleckých osobností u nás i ve světě. Jsou ty české výrazně odlišné od těch zahraničních, nebo tvůrčí duch dýchá všude stejně?

Tvůrčí duch dýchá všude. Jen temperament a energie je jiná. Divadlo utváří jeho podhoubí, lidi a tradice. Má inscenace Até madrugada vzniká společně se Španělem Felixem Lozanem a s portugalskými umělci Luisem Giraoem a Ines Oliveirou. Doufám tedy, že představení budou temperamentní, ozářená sluncem.

V posledních letech se u nás stále více skloňuje spojení „kulturní politika“ a kroky současného ministra kultury budí rozpaky. Jak se střetává politika s kulturou v Portugalsku?

Situace v Portugalsku je podobná jako u nás, ne-li horší. Portugalsko bylo do nedávna velmi chudá země a kultura byla otázkou pouze bohaté elity. Tradice umělců pocházejících z bohatých rodin je zde stále patrná a státní podpora je minimální. Přesto se tam v dnešní době vytvořilo silné alternativní tvůrčí podhoubí a vznikají hodně zajímavé věci.

Mnoho umělců hovoří o nutnosti inspirace, bez níž tvořit nemohou, a vždy čekají na její příchod. Je pro vás inspirace něco prchavého?

Pro mě je to spíš otázka plného a prázdného. Jednou z předních inspirací pro moji tvorbu je život, situace, lidi, příroda, okolnosti, nasávám vše, co se okolo mě děje, a jednoho dne ucítím, že to nasáté musí vyjít ven. Inspirace je neustálá, jen na čas, kdy vytvářím novou inscenaci, si vždy ráda počkám.

Vaše nejnovější inscenace Até madrugada je inspirována současným portugalským životním stylem. Jaký podle vás je? Nakolik se odlišuje od toho, který jste zažila u nás?

Inscenace Até madrugada je spíše o rodinné hierarchii, vztazích a hodnotách. Rodina je v Portugalsku základ všeho, ať už jde o soukromí, nebo o byznys. Přestože je Portugalsko v ekonomické krizi, na Portugalcích to není vidět. Rádi se setkávají v pastelariích na snídaně, obědy, večeře. Nikam se neženou, na vše je dost času a práce, ta počká, ta neuteče. Portugalci jsou v dnešní době velmi materialističtí a konzumní, rádi ukazují, že oni na to mají, ale ve skutečnosti mají jen ten svůj oceán, slunce a svoji hrdost, ale to jim stačí ke štěstí.

Jak vaše inscenace přicházejí na svět?

Pro mě je divadlo hledáním. Každá inscenace má jiný tvůrčí proces, zaleží na okolnostech, tématu a lidech, se kterými pracuji. Até madrugada vzniká ve spolupráci s velmi vyzrálými umělci, doufám, že jsem jim dala dost prostoru k sebevyjádření a že inscenace bude pestrá.

S jakými pocity do Prahy na Letní Letnou přijíždíte a co byste ráda se svými kolegy divákům předala?

Na to se musí čtenáři Nekultury přijít podívat na Letní Letnou.