Krátký rozhovor se Soňou Červenou k inscenaci Zítra se bude...
Domluvit si rozhovor s paní Soňou Červenou nebyl zpočátku snadný úkol. Před představením pilně zkoušela s celý souborem, aby bylo vše připraveno. V nestřežené chvíli a pauze mezi obrazy potichu jsem procupital až k paní Červené a sdělil jsem ji svou prosbu. Ta se na okamžik vyděsila, zda chci rozhovor pořizovat před představením. To že rozhovory nedává. Domluvili jsme se tedy na malou chviličku po jeho skončení. A opravdu přišla, i po náročném výkonu plná energie a elánu, s neuvěřitelnou noblesou a svěžestí.
Nutno podotknout, že se mnou čekaly na rozhovor ještě dvě dychtivé rozhlasové redaktorky. Obě s mikrofonem Českého rozhlasu a s patřičnou hašteřivostí. Z ktérých kanálů veřejnoprávního rádia jsou, jsem nedokázal rozpoznat. Na paní Červenou se vrhly naprosto nekompromisně, a tak mi nezbylo než rozhovor poskládat z jejich otázek, rozpačitých pohledů paní Červené a dvou odpovědí na mé doplňující otázky ohledně dcery paní Horákové a soudního procesu s prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou.
Bylo náročné nazkoušet tuto roli?
To víte, že to bylo náročné, protože hudba v inscenaci je hudbou 21. století a není vůbec jednoduchá, takže jsme na nastudování hodně pracovali. Já osobně moderní klasickou hudbu mám ráda a potěšilo mě, že jsem tento úkol svého stáří mohla ještě uchopit.
Co vás na té práci těší nejvíce?
Nejvíce? No, ohlas obecenstva. Reakce publika jsou bezvýhradně úžasné. Chodí na nás i mladí lidé, kteří nemají o politických procesech padesátých let tušení, a díky nám zjišťují, co tehdy dělo. Je velké štěstí být při tom.
Vidíte v postavě Horákové paralelu k vaší vlastní minulosti?
Můj osud se s ní nedá v ničem srovnávat. Neztotožňuji se s ní, to bych si ani netroufla. Pokud jde o mě, tak já jen opustila tuto zemi a třicet let jsem tu nebyla. Naproti tomu osud Horákové je opravdu otřesný. Smutné na tom také je, že takových obětí komunismu byly stovky a stovky.
Proč jste si ke ztvárnění vybrala právě ji?
Její poprava je sice jeden z mnoha odsouzeníhodných případů, ale na Horákovou nahlížím především jako na největší hrdinku 20. století. Na její případ se ukázat jednoduše musí.
Premiéru Zítra se bude… navštívila prý její dcera Jana Horáková.
Ano, setkání s ní jsem si nenechala ujít. Musím říct, že je to neuvěřitelně statečná a vyrovnaná žena, která svou minulost nenese s nějakou hořkostí, ale s úžasnou noblesou.
Zajímáte se i o osudy lidí z druhé strany barikády? Například o probíhající soud s prokurátorkou Brožovou?
Samozřejmě zajímám, ale je to šedesát let stará věc, takže ta žena má teď šestaosmdesát let a nikomu by nepomohlo, aby šla sedět do vězení. Ale myslím si, že se musí odsoudit. Chápejte morálně odsoudit.
- Horákové proces aneb Zítra se bude...
- Pod zvětšovacím sklem Roberta Wilsona
- Inscenace inscenace – Horáková v Kolowratu
Reklama
