Na konci června ovládla Hradec Králové každoroční divadelní euforie.
Na ni se někteří diváci těší s takovou razancí, že si na posledních
deset červnových dní berou dovolenou, aby ji naplnili divadlem, hudbou a
především přátelskou atmosférou. Pro ni vyrážejí do historického
centra města nejen místní, ale do Hradce se sjíždí divadelníci z celého
Česka a především Evropy, vždyť zdejší festival je Divadlem evropských
regionů. Málokdo ovšem tuší, že za tím vším na počátku byla stáž
v Bruselu, kterou podnikl ředitel královéhradeckého Klicperova divadla
Ladislav Zeman a která v roce 1995 vyústila v první ročník
festivalu.
Kde se ve vás zrodilo rozhodnutí spojit s divadelním uměním
převážnou část svého života?
Od školních let jsem neustále něco organizoval a připravoval. Byly to
hlavně sportovní, turistické a kulturní akce. K tomu jsem se zajímal
o architekturu, výtvarné umění (od designu interiérů po scénografii) a
divadlo. Po SVVŠ (gymnázium se tenkrát nesmělo říkat) jsem vzhledem
k okupačnímu roku 1968 nedostal žádné doporučení ke studiu na vysoké
škole. Měl jsem štěstí, že jsem už brzy pracoval v reklamní
agentuře – akce jako výstavy, veletrhy, kulturní, sportovní a
společenské akce, přehlídky, festivaly. Do hradeckého divadla jsem přišel
poprvé v sezoně 1979/1980 jako šéf propagace a obchodního umění. Něco
jsme změnili a naznačili, jak na to. Dalo se to však vydržet jen do roku
1986. Pak jsem byl tak nějak „utajeným“ lektorem dramaturgie, a to až do
převratu 1989, což se vykazovalo na jednu studentku hradecké Vysoké
pedagogické školy. Celou dobu to vědělo jen pár zasvěcených, že dělám
programy k inscenacím, divadelní zpravodaje, plakáty, brožury apod. Až od
roku 1988, kdy i u nás už konečně nastávalo zásadní politické tání,
jsem začal studovat produkci na FAMU a za dva roky pak i na DAMU. Mezitím mě
stávkový výbor nominoval do konkurzu na ředitele hradeckého, tehdy už
opět Klicperova, divadla. Od 1. června 1990 jsem nastoupil do funkce,
v roce 1993 jsem pak v Karolinu promoval.
V očích tisíců mladých čtenářů Nekultury by se
ředitelování v krásných budovách Klicperova divadla a šéfování
největšímu českému divadelnímu festivalu mohlo jevit jako snadné
povolání. Co ve skutečnosti obnáší a jak divadlo vypadalo v době vašeho
nástupu?
Zdědili jsme uměleckou instituci v absolutním rozkladu – uměleckém,
morálním, stavebním i společenském. Plán byl jasný – rehabilitovat
divadlo především umělecky a za pochodu postupně opravit všech osm
historických budov na starém městě, které se všechny rozpadaly, vdechnout
jim nový život. Ta morální rehabilitace spočívala v jasné koncepci,
jaké chceme dělat divadlo a také s kým! Hledali jsme spolupracovníky,
herce, režiséry, dramaturgy, výtvarníky – kteří se i v době nástupu
dravého a svobodného režimu rozhodli věnovat se soustředěně divadlu.
Chtěl jsem se už tehdy otevřít světu – Evropě. Byl jsem v roce
1993 na delší stáži v Bruselu a výsledkem byl v roce 1995 první
mezinárodní divadelní festival v Hradci Králové. Všechny ty práce
umělecké, stavební a další jsem tenkrát tipoval tak na dvacet let.
Najednou je to tady – chybí pár drobností, musíme dokončit foyery
hlavní budovy. Zároveň se nepřetržitě opravují domy z první vlny
rekonstrukcí, kde zub času opět zapracoval. Každý, kdo nás navštíví,
obdivuje, jak je všechno čisté, uklizené, funkční a plné života. Přitom
je to jen starost o svěřený majetek a spousta práce! Že je to snadné
povolání? Musel jsem ho opakovaně obhajovat v nově vypsaných konkurzech na
místo ředitele. Nejdřív se uchazečů přihlásila kupa. Když došlo
skutečně na věc, postupně tiše zmizeli. Příliš mnoho práce.
Jako vůdčí osobnost Klicperova divadla, v jehož čele stojíte
již dvě desítky let, jste se pro své nesporné zásluhy jistě setkal
s nabídkou lukrativnějšího postu. Co vás váže ke Klicperovu divadlu a
Hradci Králové, že neodejdete jinam?
Už při nástupu jsem prohlásil, že nás čeká velká dřina, a to na
dlouho! Postupně přišly nabídky na ředitelování v různých divadlech,
nedalekými Pardubicemi počínaje a Národním divadlem v Praze konče.
V politických bouřích se hledal, snad až příliš často, ministr kultury
České republiky, takže se ozývali „hybatelé a lobisté“. Marně. Nejsem
na jedno použití a především nejsem tady u nás doma ještě hotov!
Je jasné, že tak náročný divadelní provoz nezajišťuje jen
několik málo lidí a za dvacet let se na něm podílely stovky umělců od
režisérů přes dramaturgy, skladatele, scénografy, architekty k hercům,
také technici, kulisáci, švadleny, maskérky, uvaděčky, inspicienti.
Určitě některou z profesí nevzpomenu, protože za vším tím uměním
stojí třeba i důležitý předprodej vstupenek nebo sekretářky. Vybavují
se vám za jmény různých profesí tváře těch, o jejichž přítomnosti
v divadelním zákulisí divák vůbec netuší, a přece by bez nich dnešní
podoba Klicperova divadla byla nemyslitelná?
To je jednoduché. V divadle obstojí jen ti, na které je absolutní
spolehnutí, ti, o nichž víme, že svoji práci milují, že chápou její
smysl a umí se dokonale identifikovat se svým divadlem a jeho programem.
Vybavují se mi tak všichni, jejichž stopa je tady stále zřetelná. Kromě
každé, a velmi náročné, divadelní sezony je jejich „majstrštykem“
pořádání hned dvou divadelních festivalů. Tam každý, kdo chce, sleduje
koncert všech – od herců na jevišti, servis, administrativu až po
poslední uvaděčku, uklízečku, údržbáře… Samozřejmě, že byli
i tací, kteří za velkého kraválu, chtěli divadlo ihned předělat a
změnit všechno – název divadla, studia, komorní scény, loga a zavedené
cykly, festivaly. Prostě všechno. Teoreticky ohromující, praktické
výsledky nulové… Tak tyto tváře si už ani nevybavuji.
S obrovským čtenářským úspěchem se na Nekultuře setkala
před půldruhým rokem zpráva o nástupu nového uměleckého šéfa Davida
Drábka, jak byste z pozice ředitele hodnotil jeho dosavadní
působení?
Po téměř jedenáctileté hvězdné éře s režisérem Vladimírem
Morávkem bylo desetkrát těžší najít další divadelní osobnost tak
širokého záběru. Davida Drábka znám už od jeho začátků, jakmile byl
více vidět, tak jsme tady výsledky jeho práce, třeba s olomouckými
Hořícími žirafami, na festivalech měli. Postupně jsme dělali i jeho hry,
nejslavnější byly Akvabely v režii Vladimíra Morávka. David Drábek také
dělal Vladimírovi dramaturga při skvělé inscenaci hry Williama Shakespeara
Král Lear. David je navíc krajan z nedalekého Týniště nad Orlicí, a tak
o našem divadle věděl také všechno. Nechal se chvíli přemlouvat a už
tady bude po prázdninách jako šéf, režisér a dramatik třetí sezonu. Jeho
hry ve vlastních režiích (Ještěři, Náměstí Bratří Mašínů, Noc
oživlých mrtvol) na sebe strhly velkou pozornost nejen kritiky, ale hlavně
obrovského množství nadšených diváků! V příští sezoně se můžeme
těšit na jeho nové hry – Sherlocka Holmese (detektivní mysterium) a
Jedlíky čokolády (romantická komedie).
Během uplynulého ročníku mezinárodního festivalu Divadlo
evropských regionů byly prezentovány nejen zdější inscenace, ale také
divadelní díla mnoha českých a především zahraničních divadel.
K příjezdu kterých festivalových hostů jste upínal svá
očekávání?
Ke všem, protože bylo skutečně vybráno to nejlepší, na co dosáhneme
termínově, finančně, prostorově a technicky. Každý ročník připravujeme
celý rok, máme dokonalý přehled, co se kde rodí a jak to dopadlo. To je
také jedna z výhod, že náš festival uzavírá divadelní sezonu a můžeme
si počkat, často až na poslední premiéry v jednotlivých divadlech. Při
festivalu si už každý musí především správně vybrat. Doby, kdy velcí
rekordmani viděli z nabídky Klicperova divadla i Draku téměř všechno,
jsou už minulostí. Navíc se letos nově nadechla i třetí festivalová
větev Open air a vyrostly na ní překvapivé, zajímavé a chutné plody!
Když mám konkrétně jmenovat, tak všichni tři spolupořadatelé navíc
nabídli mezinárodní projekty, kde spojili síly divadelníci mnoha zemí.
Naplnilo se tak dokonale základní moto hradeckých festivalů –
přátelství, sounáležitost, tolerance a inspirace.
Jaká je existence Klicperova divadla v době, kterou jsme se
naučili označovat jako „hospodářskou krizi“?
Za poslední dva roky dosáhlo Klicperovo divadlo, krize nekrize, největší
tržby ze vstupného a rekordní návštěvnosti na všech svých scénách a
zájezdových představeních. Jediné, co se nedaří – najít v Hradci
Králové strategického partnera na pozici generálního sponzora. Jenom takto
získané prostředky mohou výrazně napomoci rozvoji naší obecně
prospěšné společnosti, kterou jsme již čtvrtým rokem. Její proklamované
vícezdrojové financování je při dnešních nákladech naprosto
nedostatečné. S tím si už sami neporadíme, i kdybychom se třeba
přetrhli.
Napsat komentář