Martin Kukučka: V divadle má jít o setkání, a ne o život

Martine, tak budeme dělat, jako že si netykáme. Bude to seriózní rozhovor. Pane režisére, vy La Putyku a Malou smrt režírujete, když jste pod tím podepsaný?

Ne, pane redaktore, ne. Ani jedno z těch představení není režie SKUTRu, i když jsme se na tom s Lukášem Trpišovským podíleli z mnoha stran. Je to výlet první vlaštovky − projekt zajímavý v tom ohledu, že to, čemu se dosud říkalo SKUTR, už není jen režijní dvojice, i když tak stále s Lukášem fungujeme. Oni totiž lidé, kteří s námi spolupracovali herecky, se najednou rozhodli, že chtějí udělat své vlastní projekty. Nás pak poprosili, abychom jim s nimi pomohli. Za prvé v nich hrají, takže občas ztrácejí odstup. Za druhé nejsou tolik zkušení v takových věcech, jako jsou dramaturgie, doplňování a propojování. Vznikly tak projekty, které jsme s Lukášem spíše nahlíželi a supervizovali. S Adélou jsem se na Malé smrti podílel více já, u Rosti to byla dramaturgická spolupráce, a následovala práce před premiérou − aby se spojila jednotlivá Rosťova čísla. A to bylo moc zajímavé, protože jsme způsob myšlení, který jsme společně budovali při tvorbě v Divadle Archa, začali filtrovat přes jiné vidění divadla. Adéla je tanečnější, romantičtější, vztahovější a Rosťa je zas sportovec, takže jede na efekt, na výkon, a také na komiku. Kdybychom obě ty inscenace dělali s Lukášem, vypadaly by úplně jinak, protože teď mají odlišný rukopis.

Zmíněné projekty vznikly už mimo Divadlo Archa. Jaký je nejlepší prostor, kde by se měly hrát?

Ideální je plenér. La Putyka byla sice původně postavená do La Fabriky, ale už se počítalo s možností, že se bude hrát v plenéru. Stromy, tráva, příroda – to je prostě hezké a lidé si mohou sednout venku, což přináší jinou atmosféru. Když se navíc kus nějakého místa, které člověk v parku zná, najednou změní a děje se tam divadelní obřad, diváci začnou na to místo jinak nahlížet a začnou jinak nahlížet i na samotné divadelní umění. Běžně totiž jdete na představení do divadla a jste zvyklí, že se tam bude hrát divadlo, tak koukáte na divadlo. Jenže když jde člověk parkem a najednou tam někdo lozí po stromech, říká si: „Čoveče, kdo tam lozí po stromech?“ A zjišťuje, že jsou v tom nějaké vztahy, nějaké obrazy a rýsuje se v tom i nějaký příběh, emoce a nálada, začíná hledět na divadlo a na divadelnost jako takovou naprosto odlišným způsobem. To je důvod, proč jsme se rozhodli pro plenérové projekty. Samozřejmě jsme nejprve velkoryse počítali s variantou, která se bude dát hrát vevnitř. Jenomže jsme začali zkoušet venku a ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. U Malé smrti jsou například zajímavé stromy jako součást scénografie, což pak v normálním divadelním prostoru nemáme.

Měli jste vystoupit na novém ostravském divadelním festivalu Dream Factory, chtěl jsem na vás jít i na pražský Vyšehrad. Představení jste ale vždy odvolali pro nepřízeň počasí. Jakou máte vlastně bilanci těch odvolaných a odehraných?

S Malou smrtí smutnou − padesát na padesát. Hraje v tom roli také fakt, že Adéla je v tuto chvíli těhotná. Nechceme proto příliš hazardovat a pouštět se do nebezpečí, že se jí něco stane. Navíc La Putyka i Malá smrt jsou neuvěřitelně fyzicky náročná představení a vyžadují si jistotu − aby herec měl pod kontrolou to, co dělá. Taky když nám déšť zpustoší scénu, vím, že představení nemůže mít kvality, které má mít, a postrádalo by bezprostřednost jednání v přírodě.

Jaké máte pocity, když se plánované představení neodehraje?

Samozřejmě nás zajímají lidé, kteří se přišli podívat. Jelikož to neděláme pro peníze, ani to pro nás není práce ve smyslu zaměstnání, není nám jedno, že naše představení neuvidí. V případě obou inscenací je důležitá výrazná reakce diváka a bez nich nic neznamenají – nejsou to neměnné obrazy. Ve chvíli, kdy představení neodehrajeme, tak o reakce přicházíme. Takže se vždycky hádáme o tom, jestli představení hrát nebo ne, a zvažujeme pro a proti. V zásadě by v divadle nemělo jít o život, ale o setkání diváka a tvůrce.

Na hradeckém festivalu jste první představení La Putyky odvolali kvůli nepřízni počasí, druhé jste pak přesunuli pod střechu do Divadla Drak. Nebylo to na škodu inscenaci, když jste hráli na menším prostoru než v plenéru?

My jsme si to nedovedli představit. Ale neštěstí z toho, že jsme nemohli hrát a přišlo tam mnoho lidí, kteří chtěli to představení vidět, a hrůza z toho, že druhý den bude obdobné počasí, nás všechny donutilo řešit varianty, jak by se to dalo přesunout. Najednou někdo přišel na nápad, jak to najednou rychle změnit během dvou hodin.

Byl to někdo konkrétní?

To je společné. Někdo řekl: „Tak to budeme hrát bez trampolín.“ Pak přišel Petr Dejl s jiným nápadem a ve výsledku jsme přišli na to, že když budeme odtahovat stůl, nějak to půjde. A chuť zprostředkovat divákům divadelní zážitek, který z La Putyky mají, vyústila v to, že se ve velkém spěchu celá inscenace proměnila, aby se představení dalo hrát v polovičním prostoru. To je velice radikální, u pohybového divadla na hranici bezpečí herců. Ti do toho jdou přes vědomí toho, co jim hrozí. Hradecká La Putyka tím malým Drakem byla pro diváky mnohem nasycenější, byli blízko sebe, dělo se to přímo u nich. Šlo o neopakovatelný večer a divácké odezvy byly příznivé. Na druhou stranu jí něco chybělo a jsem přesvědčen, že některé věci v pečlivě připraveném prostoru fungují lépe. Plenér by La Putyku nesmírně obohatil, měla by v přírodě větší přesah − třeba iluze, že se na trampolíně skutečně lítá.

Přeji tedy vašim plenérovým představením už jen slunečné počasí a držím palce.