OST-RA-VAR 2010: Jan Vápeník má rád ostravský „drsný sever“ i chebský „divoký západ“

Jan Vápeník hrál ve všech třech inscenacích, kterými se na letošním festivalu OST-RA-VAR prezentovalo Divadlo Petra Bezruče. V Divoké kachně vytvořil postavu Hjalmara Ekdala, v Limonádě šéfa zločinecké bandy Leopolda a objevil se také v dramatizaci Orwellova románu 1984. Ve ztvárnění jedné z hlavních postav – Vladimíra Vaška – v inscenaci Bezruč?! mu zabránilo zranění. Pochází ze Zlína, působil v Západočeském divadle v Chebu a od roku 2008 ho můžete vídat v Ostravě u „Bezručů“.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!
Během festivalu OST-RA-VAR jste hrál zraněný. Neuvažoval jste
o tom, že byste plánovaná představení odřekl?
Naopak, původně jsem trval na tom, abychom hráli i toho původně
plánovaného Bezruče?!, jenže jsem si uvědomil, co všechno v této
inscenaci provádím, a došlo mi, že by to s vyhozeným kolenem bylo
technicky neproveditelné. Moc mě to mrzelo.
Při tak malém počtu herců v souboru, jako máte u
„Bezručů“, téměř nemá kdo zaskakovat, když se něco stane. Už jste
nějaký záskok zažil?
Když jsem nastoupil k Bezručům, hned jsem zaskakoval za Bertíka Lichého
v Marberově Donu Juanovi v Soho. Měl jsem strašnou trému, to víte, noví
kolegové, nové prostředí a hned zaskakovat za pana Lichého. Pořád jsem si
říkal, hlavně ať to nezkopu. Při generálce jsem si stoupl na jeviště,
lilo ze mě jak z vola, měl jsem tři okna, kvůli mně se to zastavovalo,
zkrátka děs a hrůza. Kolegové byli ovšem zlatí – v čele s Bertíkem,
který se mnou potom seděl v klubu, celou hru si se mnou procházel a všichni
mi drželi palce nebo pěsti nebo jak se to říká. Představení dopadlo asi
dobře, protože jsme se v tom potom s Bertíkem střídali.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!
Vraťme se k inscenaci Bezruč?!. Vystupuje v ní jak reálná postava Vladimír Vašek, tak jeho alterego Petr Bezruč. Nevadí vám, že se o hlavní postavu musíte dělit s Lukášem Melníkem? Bezruč je vlastně to, čeho se Vašek bojí, to, co se v sobě snaží zadusit, udolat a nepustit na povrch, neb on sám jako člověk nepatří k nejstatečnějším. Ale bez toho běsu by nikdy nevytvořil tak silnou sbírku básní, jakou Slezské písně bezesporu jsou. Takže nejde o „rivalství“ mezi Janem Vápeníkem a Lukášem Melníkem, ale o jakýsi souboj Vladimíra Vaška a Petra Bezruče. Vaškovo roztržení ve dví navíc poskytuje větší divadelní i dramatické možnosti ztvárnění tohoto člověka smýkaného dobou i režimy ode zdi ke zdi.
Považoval jste Slezské písně jen za nudnou povinnou četbu a
nutné zlo, nebo byl váš vztah „vřelejší“?
Samozřejmě, že na základní škole jsem měl zcela jiné starosti než
obdivovat Bezruče a jeho Slezské písně, a musím přiznat, že jsem nikdy
nebyl velkým knihomolem. Navíc mám pocit, že ke všemu si musí člověk
najít svou cestu sám.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!
Pocházíte ze Zlína, už vám drsný ostravský kraj přirostl
k srdci podobně jako Vladimíru Vaškovi?
Nejen ostravský „drsný sever“, ale i chebský „divoký západ“. Naše
země má spoustu krásných koutů, do kterých stojí za to se podívat.

Jako Šéf Leopold v Limonádě
Místo inscenace Bezruč?! byla v rámci festivalu operativně
nasazena inscenace Limonáda,
která měla premiéru na konci ledna. Mnohé scény Limonády jste si
upravovali po svém. Jak se vám na přípravě této inscenace
pracovalo?
Limonáda je velmi specifická inscenace, už proto, že autor tvořil text se
„svými herci“ a vycházel hlavně z improvizace. Nám, tedy hlavně
režisérovi této taškařice Mariánu Amslerovi, nezbývalo nic jiného než
se s tím nějak poprat. Museli jsme najít klíč k textu, který byl
původně psán pro konkrétní herce.
Zkusil byste si někdy absolutní improvizace, jaké dělá
například Jaroslav Dušek?
Absolutní improvizace je báječné dobrodružství, které si ovšem můžete
dovolit pouze s někým, koho velmi dobře znáte a díváte se stejnýma
očima nejen na divadlo, ale i na svět kolem. Mně se poštěstilo takové
lidi potkat. S bývalým kolegou ze Západočeského divadla v Chebu
Jindřichem Skopcem a bývalým i nynějším kolegou Janem Vlasem jsem
mnohokrát zažil ten jedinečný pocit nahrávání, poslouchání, vybírání
a vracení „smečů“.
Velký význam má v inscenaci Limonáda hudební složka. Objevuje
se v ní parodie na mnohé hudební žánry. Který je vám
nejbližší?
Mám rád každou muziku, ve které je cítit život. Tedy jistě mě nepotkáte
na house nebo techno párty, ale mojí srdcovou záležitostí je folk a
folkrock. Dokud jsem studoval, jezdil jsem každý týden ven s batohem a
těžkejma botama pod širák. Jsem takový zakuklený kotlíkář a moc se
těším, až povyroste můj syn a vyjedeme spolu na vodu nebo do hor, to bude
paráda.

Jako Hjalmar Ekdal v Divoké kachně
Další pozoruhodnou inscenací, kterou na OST-RA-VARu představilo
Divadla Petra Bezruče, je Divoká
kachna. V jedné z recenzí se psalo, že „body získávají herci,
kteří naprosto rezignují na vlastní psychologický vklad a dokáží se
plně vcítit do režisérovy vize“. Vyžadoval režisér Mikulášek opravdu
jen přesné naplňování jeho požadavků, aniž byste mohli přinést něco
svého?
Mám pocit, že nešlo o to přizpůsobovat se, spíš se jednalo o celkový
pohled na věc, na němž jsme se společně domluvili s režisérem. O vizi,
kterou Janek Mikulášek měl a kterou jsme snad pochopili a snažíme se ji
naplnit. Předpokládá to jakýsi osobní vklad do inscenace a vylučuje
rezignaci a pouhé plnění úkolu, který vám byl zadán.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!
Inscenaci Divoká kachna dominuje scénografické řešení. Máte
nějakou oblíbenou část dekorace?
Náš pokojíček je maličký, ale jak říká Hjalmar Ekdal, je to přece jen
náš domov a já vám říkám, zde je dobře být. Tedy celý pokojíček na
jevišti je mi něčím milý. Oproti tomu v inscenaci Bezruč?! je mou
oblíbenou rekvizitou kámen, kterým spolu s Bezručem napíšeme
Slezské písně.
Bezručovská produkce s názvem 1984 byla
zvolena nejlepší inscenací festivalu OST-RA-VAR 2010, umístila se také
v anketě Divadelních novin. Čím diváky oslovuje?
Myslím, že je to stylem, formou, způsobem vyprávění a také samozřejmě
textem a jeho úpravou. Honza Mikulášek text upravil, jakoby zhustil, dodal
tam navíc přesahy do naší současnosti. Ukazujeme lidem, kteří totalitu
nezažili, jaká byla, nebo mohla být. A těm starším mnohdy vracíme velmi
nepříjemné vzpomínky. Několikrát se nám stalo, že diváci, kteří něco
podobného zažili, to nevydrželi a museli odejít ze sálu. Ale je dobře, že
taková inscenace vznikla, protože se na to, co se tady těch čtyřicet let
dělo, nesmí zapomenout. Tím spíš, že se podobné věci ještě teď dějí
v jiných zemích.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!
Hrajete rád na zájezdech v jiných divadlech, nebo preferujete
„bezručovské“ mini-jeviště? Musel jste si na něj zvykat?
Každé jeviště má své kouzlo, ale samozřejmě doma je doma. Musel jsem si
zvykat nejen na jeviště, ale i na jiný druh herecké práce, protože jsem
k Bezručům přišel z většího kamenného divadla, takže celkový pohyb,
jevištní mluva a vlastně všechno kolem jeviště bylo a je jiné. Divák má
v Divadle Petra Bezruče tak blízko k hercům, že může vidět prach na
jejich botách. Třeba ve hře Bezruč?! hraju také vpředu na lávce a od
hlediště mě dělí necelý metr, a to přece musí být pro obě strany
super pocit.
Máte radši čtené, nebo aranžovací zkoušky? Která fáze
zkoušení je vám nejbližší?
Nesnáším první čtenou, nenávidím první aranžovací a nemám rád
zkoušení. Na první čtené se pokaždé provalí, že většina z nás
neumí číst, neví nic o důrazu na předložce a nerozumí vůbec tomu, co
se čte. Na první aranžovací si připadám jako před odvodovou komisí,
jenom v těch gumových nazouvákách. Taky je při nich největší procento
úrazů na jevišti – kdy myslíte, že jsem si vyhodil to koleno?
Celý průběh zkoušení je tristní záležitost plná nejistot, strachu a
hledání něčeho, co vlastně asi ani neexistuje. Až pak přijde ten Den, od
rána nejíte a přesto jste pořád na záchodě, kouříte jednu cigaretu za
druhou a neposedíte na jednom místě. Pak vás někdo v 19 hodin vystrčí
na jeviště a vy si připadáte úplně k ničemu. Po dvou hodinách to ve
tmě před vámi začne ševelit a bublat, a vy pak poznáte, že ti lidé vám
tleskají a jste neskutečně šťastní.
Reklama