OST-RA-VAR 2010: Jan Vápeník má rád ostravský „drsný sever“ i chebský „divoký západ“

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!

Během festivalu OST-RA-VAR jste hrál zraněný. Neuvažoval jste o tom, že byste plánovaná představení odřekl?
Naopak, původně jsem trval na tom, abychom hráli i toho původně plánovaného Bezruče?!, jenže jsem si uvědomil, co všechno v této inscenaci provádím, a došlo mi, že by to s vyhozeným kolenem bylo technicky neproveditelné. Moc mě to mrzelo.

Při tak malém počtu herců v souboru, jako máte u „Bezručů“, téměř nemá kdo zaskakovat, když se něco stane. Už jste nějaký záskok zažil?
Když jsem nastoupil k Bezručům, hned jsem zaskakoval za Bertíka Lichého v Marberově Donu Juanovi v Soho. Měl jsem strašnou trému, to víte, noví kolegové, nové prostředí a hned zaskakovat za pana Lichého. Pořád jsem si říkal, hlavně ať to nezkopu. Při generálce jsem si stoupl na jeviště, lilo ze mě jak z vola, měl jsem tři okna, kvůli mně se to zastavovalo, zkrátka děs a hrůza. Kolegové byli ovšem zlatí – v čele s Bertíkem, který se mnou potom seděl v klubu, celou hru si se mnou procházel a všichni mi drželi palce nebo pěsti nebo jak se to říká. Představení dopadlo asi dobře, protože jsme se v tom potom s Bertíkem střídali.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!

Vraťme se k inscenaci Bezruč?!. Vystupuje v ní jak reálná postava Vladimír Vašek, tak jeho alterego Petr Bezruč. Nevadí vám, že se o hlavní postavu musíte dělit s Lukášem Melníkem? Bezruč je vlastně to, čeho se Vašek bojí, to, co se v sobě snaží zadusit, udolat a nepustit na povrch, neb on sám jako člověk nepatří k nejstatečnějším. Ale bez toho běsu by nikdy nevytvořil tak silnou sbírku básní, jakou Slezské písně bezesporu jsou. Takže nejde o „rivalství“ mezi Janem Vápeníkem a Lukášem Melníkem, ale o jakýsi souboj Vladimíra Vaška a Petra Bezruče. Vaškovo roztržení ve dví navíc poskytuje větší divadelní i dramatické možnosti ztvárnění tohoto člověka smýkaného dobou i režimy ode zdi ke zdi.

Považoval jste Slezské písně jen za nudnou povinnou četbu a nutné zlo, nebo byl váš vztah „vřelejší“?
Samozřejmě, že na základní škole jsem měl zcela jiné starosti než obdivovat Bezruče a jeho Slezské písně, a musím přiznat, že jsem nikdy nebyl velkým knihomolem. Navíc mám pocit, že ke všemu si musí člověk najít svou cestu sám.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!

Pocházíte ze Zlína, už vám drsný ostravský kraj přirostl k srdci podobně jako Vladimíru Vaškovi?
Nejen ostravský „drsný sever“, ale i chebský „divoký západ“. Naše země má spoustu krásných koutů, do kterých stojí za to se podívat.

Jako Šéf Leopold v Limonádě

Místo inscenace Bezruč?! byla v rámci festivalu operativně nasazena inscenace Limonáda, která měla premiéru na konci ledna. Mnohé scény Limonády jste si upravovali po svém. Jak se vám na přípravě této inscenace pracovalo?
Limonáda je velmi specifická inscenace, už proto, že autor tvořil text se „svými herci“ a vycházel hlavně z improvizace. Nám, tedy hlavně režisérovi této taškařice Mariánu Amslerovi, nezbývalo nic jiného než se s tím nějak poprat. Museli jsme najít klíč k textu, který byl původně psán pro konkrétní herce.

Zkusil byste si někdy absolutní improvizace, jaké dělá například Jaroslav Dušek?
Absolutní improvizace je báječné dobrodružství, které si ovšem můžete dovolit pouze s někým, koho velmi dobře znáte a díváte se stejnýma očima nejen na divadlo, ale i na svět kolem. Mně se poštěstilo takové lidi potkat. S bývalým kolegou ze Západočeského divadla v Chebu Jindřichem Skopcem a bývalým i nynějším kolegou Janem Vlasem jsem mnohokrát zažil ten jedinečný pocit nahrávání, poslouchání, vybírání a vracení „smečů“.

Velký význam má v inscenaci Limonáda hudební složka. Objevuje se v ní parodie na mnohé hudební žánry. Který je vám nejbližší?
Mám rád každou muziku, ve které je cítit život. Tedy jistě mě nepotkáte na house nebo techno párty, ale mojí srdcovou záležitostí je folk a folkrock. Dokud jsem studoval, jezdil jsem každý týden ven s batohem a těžkejma botama pod širák. Jsem takový zakuklený kotlíkář a moc se těším, až povyroste můj syn a vyjedeme spolu na vodu nebo do hor, to bude paráda.

Jako Hjalmar Ekdal v Divoké kachně

Další pozoruhodnou inscenací, kterou na OST-RA-VARu představilo Divadla Petra Bezruče, je Divoká kachna. V jedné z recenzí se psalo, že „body získávají herci, kteří naprosto rezignují na vlastní psychologický vklad a dokáží se plně vcítit do režisérovy vize“. Vyžadoval režisér Mikulášek opravdu jen přesné naplňování jeho požadavků, aniž byste mohli přinést něco svého?
Mám pocit, že nešlo o to přizpůsobovat se, spíš se jednalo o celkový pohled na věc, na němž jsme se společně domluvili s režisérem. O vizi, kterou Janek Mikulášek měl a kterou jsme snad pochopili a snažíme se ji naplnit. Předpokládá to jakýsi osobní vklad do inscenace a vylučuje rezignaci a pouhé plnění úkolu, který vám byl zadán.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!

Inscenaci Divoká kachna dominuje scénografické řešení. Máte nějakou oblíbenou část dekorace?
Náš pokojíček je maličký, ale jak říká Hjalmar Ekdal, je to přece jen náš domov a já vám říkám, zde je dobře být. Tedy celý pokojíček na jevišti je mi něčím milý. Oproti tomu v inscenaci Bezruč?! je mou oblíbenou rekvizitou kámen, kterým spolu s Bezručem napíšeme Slezské písně.

Bezručovská produkce s názvem 1984 byla zvolena nejlepší inscenací festivalu OST-RA-VAR 2010, umístila se také v anketě Divadelních novin. Čím diváky oslovuje?
Myslím, že je to stylem, formou, způsobem vyprávění a také samozřejmě textem a jeho úpravou. Honza Mikulášek text upravil, jakoby zhustil, dodal tam navíc přesahy do naší současnosti. Ukazujeme lidem, kteří totalitu nezažili, jaká byla, nebo mohla být. A těm starším mnohdy vracíme velmi nepříjemné vzpomínky. Několikrát se nám stalo, že diváci, kteří něco podobného zažili, to nevydrželi a museli odejít ze sálu. Ale je dobře, že taková inscenace vznikla, protože se na to, co se tady těch čtyřicet let dělo, nesmí zapomenout. Tím spíš, že se podobné věci ještě teď dějí v jiných zemích.

Jako Vladimír Vašek v Bezruč?!

Hrajete rád na zájezdech v jiných divadlech, nebo preferujete „bezručovské“ mini-jeviště? Musel jste si na něj zvykat?
Každé jeviště má své kouzlo, ale samozřejmě doma je doma. Musel jsem si zvykat nejen na jeviště, ale i na jiný druh herecké práce, protože jsem k Bezručům přišel z většího kamenného divadla, takže celkový pohyb, jevištní mluva a vlastně všechno kolem jeviště bylo a je jiné. Divák má v Divadle Petra Bezruče tak blízko k hercům, že může vidět prach na jejich botách. Třeba ve hře Bezruč?! hraju také vpředu na lávce a od hlediště mě dělí necelý metr, a to přece musí být pro obě strany super pocit.

Máte radši čtené, nebo aranžovací zkoušky? Která fáze zkoušení je vám nejbližší?
Nesnáším první čtenou, nenávidím první aranžovací a nemám rád zkoušení. Na první čtené se pokaždé provalí, že většina z nás neumí číst, neví nic o důrazu na předložce a nerozumí vůbec tomu, co se čte. Na první aranžovací si připadám jako před odvodovou komisí, jenom v těch gumových nazouvákách. Taky je při nich největší procento úrazů na jevišti – kdy myslíte, že jsem si vyhodil to koleno?
Celý průběh zkoušení je tristní záležitost plná nejistot, strachu a hledání něčeho, co vlastně asi ani neexistuje. Až pak přijde ten Den, od rána nejíte a přesto jste pořád na záchodě, kouříte jednu cigaretu za druhou a neposedíte na jednom místě. Pak vás někdo v 19 hodin vystrčí na jeviště a vy si připadáte úplně k ničemu. Po dvou hodinách to ve tmě před vámi začne ševelit a bublat, a vy pak poznáte, že ti lidé vám tleskají a jste neskutečně šťastní.