Petr Vacek jde S kůží na buben

Právě v Ypsilonce chystáte představení S kůží na buben. Na co byste čtenáře NeKultury nalákal?

Nalákal bych je na kombinaci dvou naprosto nesourodých světů, což jsem na jedné straně já, který už se asi tak 20 let potácí třemi televizemi a je televizním světem notně poznamenaný, a na druhé straně stojí Milan Forman, legendární postava alternativního a hlavně loutkového divadla. Počiny jako Divadelní pouť na Střeleckém ostrově už jsou dnes dávnou legendou, ale stále spolupracuje s bratry Formanovými. S těmi dal dohromady další legendu, loutkovou Barokní operu, kterou hrají dodnes. S nimi byl od začátku na Lodi tajemství, hráli Nachové plachty, Prodanou nevěstu, hrál v Národním v Krásce a zvířeti… Taky dělal se Ctiborem Turbou, hráli úžasnou Archu bláznů… No a já jsem si říkal, že bych rád dělal Dona Quijota a právě se mi hrozně líbilo to, co dělá Milan, protože jeho práce je zcela nezávislá na elektrice a také umí „primitivními“ prostředky udělat neskutečné efekty. A tak jsem si vymyslel, že by bylo fajn zpracovat Dona Quijota loutkově, no jo, ale pak jsme zjistili, že nemáme žádné peníze, a tak jsme představení zasadili do prostředí televizního studia při natáčení talkshow, kde bude pouze modré pozadí, protože se všechno doklíčuje. Ve studiu pak tedy probíhá rozhovor mezi trošku zpupným moderátorem a člověkem, který před kamerou nikdy nestál. Moderátor se snaží hosta ztrapnit, aby na sebe upoutal pozornost a stoupla mu sledovanost. To však netuší, že se mu to pěkně vymstí.

Milan Forman a Petr Vacek v představení S kůží na buben, Foto Petr Našic

Inscenaci „S kůží na buben“ jste připravovali už před šesti lety v Bijásku. Došlo k nějakým zásadním úpravám ve zpracování?

Zásadní změna je, že jsme to dotáhli až do konce. Bijásek byl takový pokus, který nevyšel po stránce organizační, manažerské. Naše snahy nás bohužel nedovedly dál než k veřejné generálce. Zjistili jsme, že se lidi velice baví, ale pak jsme to odehráli už jenom na narozeninách Jirky Lábuse. Když totiž mělo dojít na premiéru, tak v Bijásku hořelo… Jinak představení jsme obohatili o Pavla Nového, který původně byl jen v nahrávce, nyní ho uvidíte naživo. Postavu asistentky režie teď bude hrát Bára Vyskočilová, a musím říct, že zatím je jako břitva, zdá se, že je pro tuto roli jako stvořená. A zároveň jsme požádali Honzu Jiráně a kapelu Botafogo, aby nám pomohli po stránce hudební, protože hudební složka v každém ypsilonkovském představení tvoří významnou část. Potom také samozřejmě dochází k drobným úpravám během zkoušek. Čas je neúprosný a my už na některá čísla nemáme síly.

Loutkoherce Milana Formana znáte dlouho? Kdy jste se poprvé setkali?

Já jsem ho potkal vlastně ještě jako student DAMU, kdy byl pro mě legendou. Říkal jsem si, ty jo, Forman! A pak jsem ho viděl poprvé hrát na Divadelní pouti. Jeho nápady mi přišly neskutečně vtipné, zakládaly se na úplně obyčejném humoru, lidovém divadle. Milan dokázal během krátkého vystoupení odrovnat několik desítek lidí. Úžasné. Potom se naše cesty opět spojily, když Honza Marek dával dohromady v Divadle v Řeznické představení Saturnin. Mě obsadil do role Milouše a Saturnina ztvárnil právě Milan Forman. Předtím nás dal dohromady Honza a teďka jsme ho pro změnu přemluvili my, aby přerušil svůj divadelní důchod a pomohl nám s Donem Quijotem. Vytvořil krásnou, jednoduchou a naprosto funkční scénografii, tak dokonale, jak to vždycky uměl. Díky němu může náš kanál La Mancha, jak jsme ho nazvali, vysílat zcela bez problémů.

Milan Forman a Petr Vacek

Předpokládám, že role moderování jste se chopil vy. Máte s ní docela bohaté zkušenosti, možná to pro vás bude role šitá na míru?

Určitě ano. Ono moderování a televize, to je takový umělý svět, který si žije sám pro sebe, jsou tam úplně jiné zákonitosti. Je strašně jednoduché podlehnout klamu, že to tak opravdu funguje, že jste opravu slavný a že vám lidi tleskají, protože je to baví, a ne proto, že jsou placeným televizním komparzem. Potom, když do takového prostředí vtrhne člověk, který má úplně jiné hodnoty, musí to zajiskřit.

Co vás inspirovalo ke zpracování tématu Dona Quijota?

To, že o Quijotovi všichni mluví, je to už takový symbol, ale ve skutečnosti ho skoro nikdo nečetl. Podle mě je to dílo pro milovníky totálně absurdního humoru, trochu jako humoru Monty Pythonů. V Donu Quijotovi jsou naprosté nesmysly, s kterými si Cervantes vůbec nelámal hlavu, protože vyprávění prý psal jako román na pokračování do nějakého časopisu. Ty scénky často nemají žádnou pointu, on si zkrátka ze všeho dělá neskutečnou legraci, nebál bych se říci snad ani „prdel“. Přijde mi to trochu jako zázrak, že někdo v té době napsal něco, co je ve své podstatě modernější než spousta dnešních věcí.

Necítíte se také trochu jako Don Quijote? Jste členem Rady Greenpeace, čímž chráníte naši modrou Zemi, pomáháte ve sdružení „Letní dům“ a podílíte se na projektu „Život nanečisto“, který připravuje děti z dětských domovů na skutečný život.

To jste udělala pěkné spojení. Avšak Don Quijote dětem nepomáhal, spíše galejníkům, kteří ho pak zmlátili a utekli. Práci s dětmi považuji spíše za sisyfovskou, ale strašně nutnou. Víte, oni lidi rádi mluví o tom, jak je to hrozné, kolik je lidí, co kradou, fetují a tak dále, ale nikoho nenapadne, že je třeba dělat něco hned na začátku – pomoct ohroženým dětem. Myslím, že i z finančního hlediska je daleko lepší do nich zainvestovat teď, dokud se s nimi dá něco dělat, než potom platit kriminály a vykradená auta. Když jim pomůžeme, možná z nich jednou budou lidé, co budou naopak hodnoty vytvářet a můžou pomoct nám. A když budeme mluvit o vztahu k životnímu prostředí, i to se u nás pomaličku mění. Třeba takové třídění odpadu – dřív excentrismus, dnes skoro normální součást života. Jde to pomalu, ale časem z těchto aktivit přestane být pouze pomyslná třešnička na dortu nebo věc, na které si slavní honí triko.

Petr Vacek a Jiří Lábus v Prodané nevěstě

Odbočme nyní trochu od chystané premiéry. V Ypsilonce jste již nastudoval řadu rolí, která z nich vám nejlépe sedla?

Mám asi nejradši Hlavu Medúzy (postava Claude Villebraquin) a Vaška v Prodané nevěstě. Vaška jsem pojal jako takového venkovského knížete Myškina. On není trotl, je to člověk, který má určité problémy, určité dysfunkce, zadrhává, nemá koordinované pohyby a má i epilepsii, tak jako kníže Myškin. Vlastně nemá obranné mechanismy vůči těm sviňárnám okolo. Vašek je hodný, chce všem vyhovět, má vidění, věštecké nadání a většinou než dostane epileptický záchvat, tak dostane vizi, která se potom i naplní. To vím jen já, diváci se tomu smějou – a to mě baví.

Máte nějakou vysněnou roli?

Já bych byl hrozně rád, kdybych našel nějakého dramatika, který by zdramatizoval knihu Job. Popisuje příběh bohabojného Joba, který se vsadí s ďáblem o to, zda opravdu věří v Boha či ne. A pak přijdou ty takříkajíc Jobovy rány od Boha, rodina pomře, dobytek pomře, přijde o majetek, o zdraví, zkrátka o všechno. Posléze o tom začne filozofovat s přáteli, Bůh pozná ryzost jeho víry a zase mu všechno vrátí zpátky. A tak jsem si říkal, že jde trochu o podobenství krize středního věku. Nevím, jak ženy, ale chlapi to takhle mají. Ve dvaceti letech máte určité jistoty, oženíte se, narodí se vám děti, máte spoustu práce, všechno je vám jasné a myslíte si, že to tak bude navždy. Pak to ale přijde. Začnete si uvědomovat, že v určitém věku můžete klidně o všechno přijít. Je tu mnoho mladých lidí, konkurence v práci, v televizi se můžete někomu znelíbit a jdete, není zastání. Najednou i vaše manželské vztahy můžou začít skřípat, zjistíte, že to není ideální, rozvedete se, žena vám sebere děti. Pak třeba i pocítíte, že ani to zdraví už není, co bývalo. Dějí se věci, které by vás v životě nenapadly. Co s tím? Je důležité se z toho takzvaně neposrat a zachovat si zdravý rozum, což spousta lidí nezvládne a začne dělat totální kraviny. A o tom by vlastně byla divadelní hra. Představuju si, že bych vzal Jirku Schmitzera, Martina Dejdara a Jirku Lábuse a udělali bychom představení, které by vzniklo na základě toho, co kdo zažil, protože všichni máme úplně jiné zážitky, jiný pohled na svět. Mohlo by z toho vzniknout opravdu něco zajímavého, autentického, třeba tak, jak si dělá Jirka Havelka svá představení, postavená na svých zkušenostech, například 1203, tak tohle by byla taková 1203 pro starší a pokročilé.

Ypsilonka je typická svým neobvyklým stylem inscenování. Neměl jste někdy chuť hrát v nějakém typicky činoherním divadle?

Já se přiznám, že ne. Mně činoherní divadlo vždycky připadalo trošku směšné a vůbec jsem nechápal, proč bych lidem ty jejich trhané pohyby a předstírané emoce měl věřit. Vždycky jsem říkal, že je mnohem lepší, když to bez přetvářky neděláte úplně doopravdy, když si z toho lidi dělají legraci, komentují to, drží si trošku odstup, mají nad tím nadhled. Kdysi jsem vycházel z amatérského divadla, které bylo vysoce stylizované, nehrálo si na žádnou realitu, bylo úplně jinde než psychologické divadlo. I proto byla pro mě Ypsilonka celkem nejschůdnější cesta k divadlu. Takže mě to činoherní divadlo nikdy moc nelákalo a navíc ty vztahy v divadle rodinného typu, jako je i Ypsilonka, jsou zcela rozdílné. A to mě na tom láká. Tady nikdo příliš nelpí jen na herectví, každý má jiné věci okolo. Není tady takové to pnutí, že se nemůžete realizovat a že jste nevyužití. Lidí je tady málo a pak jsou spíš rádi, že na fermanu nejsou a konečně budou mít klid. Samozřejmě jako v každé společnosti, která funguje dlouho, máme vztahy lepší i horší, řeší se různé problémy, ale oproti jiným divadlům je to mizivé. Kdežto když jste v divadle, kde máte jenom to herectví, jste neustále závislí na tom, jestli vás obsadí nebo ne, kolegyně je mrcha, má poměr s režisérem a dostane všechny role a vy jste naštvaná. Pak dostanete nějakou roli, ale je to po tak dlouhé době, že na jevišti nedokážete nic pořádného zahrát. To je potom na oběšení.

Petr Vacek a Pavel Nový v Pygmaliónu

Je pravda, že představení hodně závisí na publiku. Jak hodně to pociťujete, když se nesejde nejlepší obecenstvo, nereaguje nebo je sál málo plný?

Ano, musím říct, že je to opravdu důležité. Někdy se to děje i tady a potom se strašně těžko hraje, cítíte velkou únavu. Mám svou osobní zkušenost, že když to nejde, nesmíte se v tom „patlat“ a musíte jít rychle dál. Jindy se sejdou takoví diváci, díky nimž máte naopak pocit, že ani nehrajete a oni vás jako by nesou. Zajímavé je to například na představení Hlava Medúzy, které je hodně kontaktní, jste divákům blízko. V jiných představeních, která režíruje Jan Schmid, je to jiné. Máte kolem sebe postavené „lešení“… scénografie, hudba, písničky a spousta kolegů… Tam, i když máte třeba žloutenku, tak jste schopni odehrát dejme tomu na 90 % a nikdo to nepozná. Kdežto v Medúze stojím na jevišti sám, půl hodiny, a všichni koukají na mě. Když pak něco pokazím, všichni to vidí. Z tohoto hlediska zažívám velké dobrodružství. Na druhou stranu je úžasné, když se představení povede, diváci jdou s vámi, smějí se. Pak vás hřeje krásný pocit, když víte, že se baví vaší zásluhou. Takže bych řekl, že 50 % úspěchu či neúspěchu je právě na divácích.

Jak vnímáte vztah diváků k divadlu?

Tak je zajímavé, že za tu dobu, co v Ypsilonce jsem, došlo k mnohým změnám. Před revolucí bylo vždycky narváno, během jednoho dne bylo vyprodáno, lidi reagovali na jakoukoli politickou i jinou narážku a bylo tady vzájemné spiklenectví mezi hledištěm a jevištěm, oboustranně jsme na sebe pomrkávali. Po revoluci však všechno opadlo, lidi zjistili, že musejí pracovat, mají jiné starosti a že je tu jiná zábava než divadlo, pomrkávání už není potřeba, protože každý si může říkat, co chce. Nastal obrovský odliv lidí a i Ypsilonka měla problémy. A dneska? Mám pocit, že zvláštním způsobem se návštěvnost zase zlepšuje a lidi opět reagují. A tak si říkám, jestli není ve společnosti nějaký průšvih, díky kterému lidé znovu potřebují divadlo. Samozřejmě to není jako za komunistů, svět je úplně jinde, je mnoho jiných možností, máte 200 televizních programů, internet, muzikály, sportovní vyžití a všechno možné. Člověk už zkrátka netráví tolik času v divadle. Přesto se vrací určitý závan toho spiklenectví. Já jsem i třeba zkoušel, říkat nějaké politické narážky, ani ne nějak extra sofistikované. A pak někdy zjistím, že když například řeknete, obrázek je oranžový, vyvolá to v lidech takový záchvat smíchu, div nespadnou ze sedačky.