Boj o naději aneb Strindbergova Hra snů v Aréně

Tak překotný a zamotaný text, jakým je Hra snů, nemůže být snadné zprostředkovat sdělně. Což je výzva, která spolu se surreálnou snovostí Strindbergova dílka nahrává řešení silně se opírajícímu o výraznou výtvarnou stránku. Což je i případem inscenace ostravského Divadla Aréna. Režisér Jiří Nekvasil, mimochodem mezinárodně úspěšný především na operním poli, pomáhá divákovi neztratit se v přívalu postaviček, scének a symbolů obzvláště pomocí motivu hranice. Už jeviště, zcela prázdné, je rozděleno poloprůhledným plastovým závěsem na dvě části. Z té zadní vzniká jakýsi tajuplný, mlhavý (snad snový?) prostor, tvořící protipól jasně zřetelnému popředí, zvýrazněnému křiklavostí kostýmů. Další hranice jsou neustále vytvářeny a bourány také světly. Výraznými efekty, pohrávajícími si často s geometrickými obrazci, světlo místy přetíná prostor, místy zvýrazňuje některou z postav, případně ji vyčleňuje z dění. Hra s hranicemi ale vrcholí ve chvíli, kdy hlavní hrdinka otevře okno, jímž okamžitě do sálu pronikne obraz i zvuk každodenního ostravského života. Ten rázem vytvoří silné napětí mezi světem divadla a realitou, která je od něj oddělena jen tenkou vrstvou skla. Je to krásně vtipný způsob jak popostrčit diváka k tomu, aby si Strindbergovu mozaiku přebral coby komentář skutečného života.

Může to ale být komentář smysluplný, věcný? I když se na scéně skutečně rozvíří na první pohled spíše nedějový zmatek, nejde ve Hře snů jen o surreálné třeštění. Pod vší tou estrádou se totiž pozornému diváku postupně začnou množit různé jednotící linky. Tou nejvýraznější je hlavní hrdinka, Dcera boha Indry. Ta je nám coby božská entita, jež se rozhodla prozkoumat říši lidí, jakýmsi průvodcem strindbergovským viděním světa. Druhou podobně silnou je téma nesmyslnosti a útrpnosti lidského života, které se odráží takřka ve všech obrazech hry. Ať již jde o motiv Důstojníka nekonečně (rozuměj celá desetiletí) čekajícího na svoji lásku Viktorii, advokáta vnitřně rozloženého marným bojem proti bezpráví nebo manželů páchajících sebevraždu z obavy, že jejich společné štěstí nevydrží věčně. Ne nadarmo refrén hry zní: „Lidé si zaslouží politování“.

Pokud si ale v tuto chvíli říkáte, proč by prokristapána vůbec kdo chodil na takový koncentrát životní skepse, kladete si velmi příhodnou otázku. V Aréně na ni naštěstí umí odpovědět. Největší inscenační devízou je totiž to, jak si hlídají, aby je Strindberg neunesl do světa rezignovaného pesimismu. Ano, hra je především pokusem o depresivní analýzu marasmu lidského života, ale v Aréně se téhle tezi, byť Strindbergem prosazované dosti urputně, odmítají poklonit. Znát je to obzvláště ve zmíněné postavě Dcery. Tereza Dočkalová ji rozhodně nehraje jako naivní chudinku, která se ve světě čím dál tím více špiní jeho blátem (což v Aréně platí i doslova), až nakonec ztratí možnost z něj uniknout zpět do jakýchsi duchovních sfér, ze kterých pochází. Ona je bytostí ráznou a s tím, co ji potkává, se přinejmenším vnitřně pere. Což můžeme s klidným svědomím považovat za vrcholně symbolické. Vidět je to například ve výkladu jejího vztahu k neustále remcajícímu advokátovi – Dcera je vůči němu ironická a odmítavá, což jej tak trochu odhaluje jako jalového ufňukance. Odráží se v tom sdělení celé inscenace: ano, na světě je spousta svinstva, ale řešením není krčit nad tím rameny a tvářit se ublíženě. Nekvasil dodává inscenaci kus optimismu i tím, že se chytá momentů vybízejících k ostré satiře. Například výstupu čtyř děkanů, skrze něž se Strindberg mračí na absurditu do sebe zahleděného a vyprázdněného vědění, včetně ješitných žabomyších válek jeho různých zástupců. Režisér tak ukazuje, že dochutí-li se Strindberg humorem, který je věky prověřeným lékem na existenciální splín, dodá to do jeho díla překvapivě bujné semínko vzdorného optimismu.

Postavičky a jejich poeticky laděné stížnosti na svět se tak jevištěm míhají s dobře vyváženou směsí lyriky, vtipu, kritiky i polemiky. Což, abych pravdu řekl, předvádí nevlídného švédského provokatéra aktuálnějšího, než bych byl od něj čekal.

Komorní scéna Aréna, Ostrava
August Strindberg: Hra snů

Režie: Jiří Nekvasil
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Scéna a kostýmy: Lucie Loosová
Hudba: Aleš Březina

Hrají: Tereza Dočkalová, Pavel Cisovský j.h., Albert Čuba, Vladislav Georgiev, Alena Sasínová-Polarczyk, Tereza Cisovská, René Šmotek, Veronika Soumarová j.h., Michal Čapka, Dušan Škubal, Marek Cisovský, Michal Moučka, Josef Kaluža, Tereza Starostková j.h., a další
Premiéra: 12. září 2009 v Divadle Aréna, psáno z reprízy: 24. února 2010 hrané v rámci festivalu Ostravar