Tak trochu absurdně, tak trochu podivně a tak trochu mimo mísu se v hlavním programu letošního Jiráskova Hronova, festivalu amatérského divadla, objevila ve třech reprízách inscenace Nora. Režijní kus Jana Antonína Pitínského, který uvedla „V 7 a půl“ – ještě nedávno jedna z profesionálních divadelních scén města Brna.
Uvedení do problému aneb O co vlastně jde?
1. ledna 2009 tomu budou dva roky, co „V 7 a půlka“ ztratila svou stálou „kamennou“ scénu, Kabinet múz v Sukově ulici ve středu města Brna. Objektivně nevím – a to asi nikdo – všechny důvody, které k tomu vedly, netroufám si tedy soudit, kdo je na větší či menší vině, kdo je ten zlý… divadlo samo, grantový systém města, nikdo, všichni? Tak či tak faktem zůstává, že divadlo „V 7 a půl“ mělo a má nesporně své umělecké kvality a potenci, a namísto toho, aby se hledala cesta, jak ho přivést zpět k důstojnému uměleckému životu, se s jeho odchodem do prostoru „bez stálého působiště“ na něj téměř zapomnělo. Barbora Javorová, bývalá první náměstkyně brněnského primátora, sice v minulosti mluvila o tom, že jedním z jejích cílů bude vrátit toto divadlo do kulturního života města, avšak se skandalizovaným odchodem Javorové z radnice zapadla do propadliště politických slibů i tato idea.
Krátká historie divadla, aby se neřeklo…
Generační divadlo „V 7 a půl“ zahájilo svou činnost v říjnu roku 1995. Vzorem mu tehdy bylo brněnské HaDivadlo, Husa na Provázku nebo pražský Spolek Kašpar pod vedením Jakuba Špalka. Skupina absolvujících studentů Janáčkovy akademie múzických umění založila „na zelené louce“ profesionální divadelní soubor, jehož název „V 7 a půl“ odkazuje na čas, kdy začínají večerní představení, tedy na půl osmou. Prvním místem umělecké činnosti tohoto uskupení bylo Divadlo Barka v Králově Poli. Vedle přenesených – již dříve nazkoušených – inscenací ze školního Studia Marta zde uvedli adaptaci novely Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové autora Arnošta Goldflama pod názvem Oči bludných měst, jeden z nejúspěšnějších kusů historie divadla.
Od té doby „V 7 a půlka“:
– nazkoušela mnoho dalších inscenací: Milence Lady Chatterleyové, Něžnou, Divou Báru, Blahoslavené tiché, Lolitu, Na cestě, Jeden den Ivana Děnisoviče, Noru, Sto roků samoty a jednu minutu, Palacha atd.;
– několikrát se přestěhovala – z Barky do Edison Garden na Kolišti 51, potom tak trochu působila v klubu Desert a všude jinde, kde to šlo, až nakonec dokočovala do Kabinetu múz, prostoru, který byl v tu dobu už upravený pro pravidelný divadelní provoz, dříve tam totiž sídlilo HaDivadlo;
– vedla filmový klub i divadelní kavárnu, zaštiťovala jazzové koncerty, založila a provozovala první divadlo neslyšících – Divadlo Neslyším, téměř se rozpadla a zase stmelila, rozhádala a opět usmířila, sháněla peníze i je nepříliš dobře investovala… V momentě, kdy to již vypadalo, že soubor nalezl vnitřní jistotu a získal alespoň základní – pro provoz nejnutnější – finanční zázemí, mu byl zkrácen rozpočet a po mnoha peripetiích „V 7 a půlka“ musela opustit své poslední působiště, již zmíněný Kabinet múz.
„7 a půlka“ dnes
Po odchodu ze stálé scény uvedl oslabený soubor několik samostatných projektů (např. Strýčka Váňu od Antona Pavloviče Čechova), avšak největším drápkem, kterým se vytrvale drží v českém divadelním dění, je právě inscenace Ibsenovy Nory, se kterou vyjíždí na zájezdy do všech možných i nemožných měst. Ačkoliv by se mohlo předpokládat, že se z přísně stylizovaného celku, surového severského dramatu, stala obyčejná „zájezdovka“, není tomu tak. A i když se hraje všude možně, komukoliv a kdykoliv, svou výjimečnou úroveň si tento kus pevně drží. „V 7 a půlka“ o tom přesvědčila diváky i na zmíněném Jiráskově Hronově, kde inscenaci zahrála v klasickém kukátkovém prostoru svými proporcemi vzdálenému tomu, pro který byl kus připravován, a pro zhruba tří až čtyřnásobek diváků, než kolik se jich vtěsnalo do Kabinetu múz.
Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost – existuje?
Divadlo „V 7 a půl“ aktuálně visí ve vzduchoprázdnu. Svou činnost neukončilo, nevyhlásilo „zavíračku“ ani nevyplnilo úmrtní list, má stále sílu hledat možnosti k přežití, ty se ale zatím neobjevují v takové formě, aby byly dostatečné. Současné české divadlo tak pomalinku, drobek po drobku, přichází o zajímavý soubor s neotřelou dramaturgií, dobrými – bulvárem ještě nepropláchnutými – herci a nasazením, které není v našich poměrech běžné. A v Brně se tak trochu male mlčí. Nikdo nic neví a polehoučku se vytěsňuje, že „V 7 a půlka“ se někdy podílela na profilování místního divadla. A to bych s dovolením řekla, že je škoda.
Napsat komentář