Čechovovy Tři sestry v Městském divadle Brno

Celá domácnost rodiny Prozorovových je v tomto pojetí zahalena do sněhobílého hávu, z něhož namísto tepla rodinného krbu „sálá“ ledový dech sibiřských plání. Toto bělostné nemocniční prostředí přes svou čistotu naznačuje cosi nezdravého mezi jeho obyvateli; i nejvřelejší a nejupřímněji míněná slova v něm brzo zamrzají. Dlouhé, jemně gázové závěsy spuštěné v pozadí evokují neustále padající sníh, přičemž vytvářejí dostatečně velkou plochu, kterou je možno různým způsobem nasvítit a barevně tak tónovat jednotlivé scény. Zářivě bílý nábytek, sedačky či pianino působí rovněž jako by nechtěly, aby se jich kdokoli dotkl, a tuto nedůtklivou atmosféru vnášejí i do svého okolí. Zásluhou naznačené scénografie Emila Konečného je příslovečný vnitřní rozpor většiny Čechovových postav, který spočívá v nesouladu mezi jejich touhami a reálným životem, od počátku ještě prohlouben.

V těchto podmínkách se děsivě rychle rozevírají nůžky mezi – často v různých obměnách – deklamovaným CHTĚL BYCH BÝT a faktickým JSEM, v důsledku čehož jsou hlavní hrdinové k politování i směšní zároveň. Ačkoli Moša (za režijní asistence Michala Isteníka) servíruje multižánrové Tři sestry jako zábavnou komedii, tragické a psychologické stránky v žádném případě nejsou ztraceny. Na příslušných místech tyto roviny mistrovsky napsaného textu varovně vyvstávají, aby poněkud retardovaly lehkonohý spád inscenace a přinutily diváka k zamyšlení a úžasu nad tím, že se vlastně srdečně směje osudům tak nesnesitelně trpkým.

Díky propracovaným hereckým výkonům trojice Sedláčková (Olga)-Vaňková (Máša)-Slováková (Irina) je každá ze sester osobitá a nezaměnitelná. Máša je melancholicky zádumčivá, Irina zase dětinsky optimistická, Olga téměř otupěle střídmá (letoru každé z hrdinek věrně odráží nádherné kostýmy Andrey Kučerové). Irina ve své mladické naivitě a rozevlátosti stojí zejména v prvních dvou dějstvích jakoby osamoceně, v kontrastu k ostatním. Svými úsměvy, povykem, nadšením, veselým hlasem a radostnými gesty, jež nejsou potlačeny společenskou konvencí, vyzařuje optimizmus, který řada jejích souputníků dávno pozbyla. Starší Máša s Olgou jsou v gestech i mluvě mnohem umírněnější a celkově „šedivější“. Sestry se neliší jen v nevýslovné touze po něčem jiném – touze po štěstí, které jsou však neustále nuceny odkládat a potlačovat. Při zachycování tohoto povahového rysu všechny tři představitelky dokazují, že vedle herectví komediálního zvládají zdatně i výraz vážnější.

Se svým dosavadním životem není evidentně spokojen ani zakřiknutý a přecitlivělý sourozenec sester Andrej (v podání Michala Isteníka), kterého jeho míjení s vysněnou budoucností přivede na pokraj nervového zhroucení. Andrejovi je odporná vlastní žena a děsí se svých příbuzných, a proto se převážně projevuje jako člověk odtažitý, či dokonce prchlivý. Mnohokrát jej vidíme, jak před někým utíká, nebo po tom přinejmenším touží. Snad nejvýmluvněji je jeho duševní rozsypanost zobrazena ve scéně, kdy Andrej s kočárkem zběsile obíhá kolem nedoslýchavého sluhy Feraponta, který si přišel jen pro několik podpisů na účty.

V seriálové kompozici hry, jež ve čtyřech dějstvích vyjeví několik let života Prozorovových, procházejí sourozenci v podání jednotlivých aktérů znatelným vývojem a změnami. S přibývajícími léty se velkolepé plány postupně smršťují, i ty poslední mladické iluze mizí, a tak všichni zklamaně upadají do stavu letargie a odevzdané střízlivosti.

Další postavy kolem sourozenců Prozorovových – z nichž žádná se nedá označit za ryze vedlejší, natož zbytečnou – jsou vtipně a přitom ne plytce karikovány zesílením vybraných komických vlastností. Mášin manžel Fjodor (Milan Němec) je směšnou figurkou nepřesahující úzký rozhled svého kantorského povolání; Irinin nápadník Tuzenbach (Vojtěch Blahuta) naivním holobrádkem, jenž se teprve učí vystupovat ve společnosti dospělých; načančaná Nataša (Lenka Janíková) se po svatbě s Andrejem stává protivně panovačnou semetrikou; velitel vojenské baterie Veršinin (Petr Štěpán) se při každé příležitosti samolibě čepýří velkohubými frázemi pochycenými bůhví odkud; doktor Čebutykin (Jan Mazák) je potutelně glosujícím avšak většinou ignorovaným dědkem a zelený mozek Solený (Jaroslav Matějka) neustále jen nechápavě civí. Nutno podotknout, že všechny uvedené charaktery jsou vymodelovány do nejmenšího detailu a jejich herecké provedení je bravurní.

Tři sestry na činoherní scéně Městského divadla Brno jsou nadprůměrným podáním ne zrovna jednoduché hry. Je vidět, že Stanislav Moša četl Tři sestry s hlubokým porozuměním a citem. Jeho inscenace opřená o precizní herecké výkony živě a zábavně prezentuje podstatu nadčasového díla ruského klasika, aniž by cokoli aktivisticky barvila. Režisér Moša zkrátka mluví s Čechovem, nikoli za něj.

Městské divadlo Brno
Anton Pavlovič Čechov – Tři sestry

Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Jiří Záviš
Scéna: Emil Konečný
Kostýmy: Andrea Kučerová
Hudba: Zdenek Merta
Asistent režie: Michal Isteník
Režie: Stanislav Moša

Hrají: M. Isteník, M. Sedláčková, I. Vaňková, S. Slováková, L. Janíková, M. Němec, P. Štěpán, V. Blahuta, J. Matějka, J. Mazák, P. Kunert, E. Jelínková
Premiéra: 30. května 2009, psáno z reprízy 16. října 2009.