Dramaturgické mystérium v Polárce aneb Starořecké báje a pověsti

První čtyři části inscenace pojí především formální stránka (nejsou totiž řazeny ani chronologicky – například stvoření světa se odehraje až ve čtvrté kapitole). Činohra se střídá s říznou živou hudbou polárkovské kapely Á-dié, skryté vzadu za poloprůsvitným závěsem, doprovázenou tancem a zpěvem trojice rozjetých go-go tanečnic / vypravěček. Ty jsou do příběhů zakomponované různě. Například na bujném dvoře krále Midase jsou jakýmisi jeho kurtizánami, navlečenými do odvážných kostýmů zajíčků. Lehce erotickou strunu ale netlumí ani jinde a hádám, že pubertální část mužského diváctva nad tím uroní nejednu slzu dojetí. Co do výrazových prostředků je ale inscenace ještě mnohem opulentnější. Skoro k prasknutí. K dispozici je kromě hudby výrazné líčení i kostýmování (například slizoun Apollón vypadá jak ulitý ze zlata, což ovšem nebudí ani tak dojem boha slunce jako popové superstar), velkoplošná projekce a mnoho dílčích efektů z dílen jednotlivých režisérů. Jádro scény je přitom jednoduché a funkční – tvoří ho dlouhý oblý pult, rozložitelný na několik částí, které se dají skládat v různě rozmístěné ochozy či zdi. Kolem něj, za ním i na něm se ale dějí doslova bakchanálie.

Těmi začíná i příběh o Midasovi v režii Pavla Gejguše. Ten na jeviště doslova přivádí dekadentní chaos alkoholické párty vrcholící kytarovým soubojem satyra Marsya (tklivý baladik dojatě drnkající na španělku) s Apollónem (namyšlená hvězda ohromující masivním akordem elektrické kytary). Následující dva příběhy o Ikarovi (režie Petr Štindl) a Mínotaurovi (režie Anna Petrželková) pro změnu sází trochu víc na neotřelou interpretaci. Ikaros je mladík zraňovaný hříchy svého otce, který z profesní žárlivosti zabil svého učedníka Tála. To je zdůrazněno jako hlavní motiv jeho fatálního neuposlechnutí Daidalových rad při pokusu uletět z Kréty. Apel se tak chytře obrací od dětí k jejich rodičům a tomu, že chtít být někomu autoritou vyžaduje celkem solidní mravní celistvost. Ještě výrazněji se posouvá vyznění těsně navazujícího příběhu o netvoru z labyrintu. Mínotaurus z něj totiž vychází paradoxně jako oběť. Královská rodina totiž celou záležitost s labyrintem pořádá jako jakousi zvrhlou reality show. Při Théseově výpravě za Mínotaurem jsou stylizovaní do notoricky známé podoby rodiny tísnící se před hypnotizující obrazovkou a fascinované krutostí již zažívá někdo jiný. Výsledkem je opět chytré podobenství o zvrácenosti kultu zábavy a toho, co všechno pro něj jsme ochotni udělat. Dobarvený jedinou smysluplně využitou projekcí večera – Anna Petrželková nechává na pozadí scény běžet záběry z pověstných španělských slavností prohánění nebohých býků ulicemi měst.

Prvním třem příběhům je společný zmatek plynoucí z chaotického využívání zmíněných výrazových prostředků. Jednotlivé režie, byť mají více méně jasná vyznění, jako by byly slepované z neutříděných nápadů. Stylově o něco ucelenější je až Ondřej Elbel zpracovávající prométheovský mýtus. Drží se totiž konkrétního nápadu, který přece jen tu jevištní anarchii trochu uspořádává. Stylizuje svůj příspěvek do podoby žánrového gangsta filmu z dob prohibice. Prometheus (s vtipným patosem hollywoodského klaďase hrající Jiří Krupica) je prostý dělnický synek v montérkách, který brání svoje lidičky ztvárněné plastovými vojáčky (což je co do legrace nejnosnější a nejvytěženější nápad celého večera) před „kmotrem“ Diem, uhlazeným mafiósem. V intencích zvoleného žánru se pak drží i plejáda vtípků a hříček nekupených halabala, ale držících se klíčových motivů. Povedené jsou například gagy, když Zeus žádající výpalné výhružně klepe figurkám na hlavy popel z doutníku nebo když učí Prometheus lidi hospodařit předváděním dojení na modýlku plastové kravičky. I když Elbel nehledá žádnou novou interpretaci a z jeho kousku spíše než naléhavé sdělení sálá „pouze“ naléhavá hravost, je jeho dílko díky ucelenosti zatím nejvýraznějším zážitkem v rámci inscenace.

Jenže pátým, bonusovým režisérem večera je J. A. Pitínský, který se naprosto vymaňuje z dosavadní taškařice a sází na jemnou lyriku. Tempo se zmírňuje, mizí takřka skoro všechny efekty. Zůstává jen hudba, ne ovšem kabaretní zpívánky, ale náladotvorná smyčka podkreslující celou scénu. Pitínský nechává Lubomíra Stárka a Janu Panskou v rolích Filemóna a Baucis hořkosladce vykreslit křehkost a bezmoc pokročilého stáří. Nikam nespěchajíce šourají se takřka beze slov po jevišti a vetchýma ručkama se snaží neobratně vykonávat každodenní práci. Pohybují se na samotné hraně možností vadnoucího lidského těla, které by snad i pouhý závan větru zcela rozlámal. Když do tohoto prostředí vrazí hlučná delegace bohů, podtrhne svým nepatřičným hrubiánstvím vznešenost pokorných stařečků pokoušejících se návštěvu pohostit. Jejich dojemně láskyplná odpověď na nabídku Bohů, že si za odměnu za vstřícnost mohou cokoli přát (kdo nezná pointu, viz Ovidius apod.), je citlivou a laskavou poentou Pitínského básně o kráse lidské skromnosti. Pitínský tak s minimem prostředků podává zdaleka nejsilnější výpověď večera. Jeho režie je tak na jednu stranu „ukolébavkou“, jak se píše na webu Polárky, ale zároveň kritickou polemikou s přeplácaností ostatních částí, zpětně vrhající zpochybňující stín na dramaturgický záměr celé inscenace.

Divadlo Polárka, Brno
Starořecké báje a pověsti

Režie: Anna Petrželková, Pavel Gejguš, Ondřej Elbel, Petr Štindl a J. A. Pitínský
Námět a scénář: Hana Mikolášková
Dramaturgie: Radim Toman
Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová
Hudba: David Smečka

Hrají: Lubomír Stárek, Jiří Skovajsa, Jan Kruba, Ondřej Biravský, Jiří Krupica, Miroslav Černý, Michaela Červinková, Sylva Siničáková, Marie Vančurová, Jana Panská
Premiéra: 6. března 2010, psáno z reprízy: 11. března 2010