Dream Factory Ostrava 2010 – shrnutí

Festival Dream Factory je jedním z nejvýraznějších projevů ostravského kulturního vzepětí (chcete-li obrození), jež je v posledních letech dobře postřehnutelné, a jež díky kandidatuře města na prestižní titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2015 v současnosti vrcholí. Koná se v areálu Vítkovických železáren, přesněji v komplexu bývalého dolu Hlubina, tedy v místech sice průmyslově vyhaslých, ale o to magičtějších (výraznému panoramatu tohoto továrního komplexu s nepřehlédnutelnými těžními věžemi a komíny se někdy příznačně říká „ostravské Hradčany“). Romanticky oprýskané zdi této památky, které pamatují už předminulé století, se v průběhu festivalu prokrvují divadlem. V tomto jednoduchém obrazu je jaksi vyjádřen celý koncept kulturně se emancipující Ostravy  – snaha vypořádat se s mnohdy obtížným dědictvím minulosti nikoli tím, že jej vytěsníme, ale že se od něj odrazíme k budoucnosti, že minulost a budoucnost co možná souladně propojíme.

V různých prostorách zahrnujících obrovské haly s vysokými stropy i komornější prostředí se v průběhu dvou dnů vystřídala zhruba desítka souborů, které se představily s opravdu rozmanitými kusy. (Dvojice inscenací byla provedena mimo centrum festivalu: páteční odpolední prolog v podobě Zenbuddhistické pohádky o dvou princích, kteří princeznu nenašli a přesto byli spokojeni v podání ostravského spolku Šílený PePa, který se odehrál v Solné jeskyni Halas; Albeeho Hra o manželství Divadla Ungelt, jíž byl v Divadle Petra Bezruče 2. ročník festivalu oficiálně zahájen). V pátek se na Dream Factory své neuvěřitelné stopadesáté reprízy dočkala na kůži obnažená (již legendární) inscenace Ty, který lyžuješ, v podání domácího Bílého divadla; načež Ján Mikuš ve vlastní režii a převážně vlastním provedení otevřel srdce životem i uměním semletého klauna v polívkovsky „nečisté“ pantomimě a klauniádě Enter the Clown; následovaly rozjívené muzikálové Pornohvězdy, jež přilákaly největší (několikasethlavou) festivalovou diváckou návštěvu, Kolečkova a Svobodova parodie však pro mě osobně byla pro svou situační předvídatelnost jistým zklamáním; a konečně noc vrcholila zábavným koncertem skupiny Nightwork (propojenou s předešlým muzikálem osobami Vojtěcha Dyka a Jakuba Prachaře).

Sobotní maraton odstartovalo v pravé poledne Divadlo na Cucky z Olomouce. Jeho tvůrci objevili hru mladé autorky Laury de Weck, která v nejlepším slova smyslu amatérskému (převážně studentskému) souboru sedla přímo na tělo. Kdo jiný než stávající vysokoškoláci by mohl lépe pochopit současné vysokoškoláky a věrně vystihnout jejich nevázané charaktery? Vzápětí předvedlo herecký koncert duo Peter Čižmár/Miki Macala se svými Kameny vo vreckách irské autorky Marie Jones (u nás známější pod titulem Plný kapsy šutrů). V této hře, kdy dva účinkující sami ztvárňují třináct postav, se herci opravdu nemají za co schovat. Slovenská dvojice ve vzácné vyrovnanosti ukázala, že na tuto pozoruhodnou hru potřebné herecké schopnosti s přehledem má. Pražské Studio Rubín zase ohromilo dramaticky (Oscar Wilde, Petr Kolečko) i scénicky (Daniel Špinar) syrovou a drásavou Kauzou Salome, v níž Pavla Beretová výkonem před svým krajanským publikem „obhájila“ nominaci na hereckou cenu Thálie za rok 2009.

Ne všechna divadla vzala na vědomí specifické možnosti neobvyklého prostoru, jenž jim byl v rámci festivalu nabídnut. Zdivadelnit původem nedivadelní místa se dle mého názoru – kromě „na vše hrající“ Vosto5-ky, která přijela ve své silné čtyřčlenné sestavě Cihlář, JeřábeK, Prokop, Havelka – nejvíce zdařilo Ivaně Uhlířové. Snad díky zkušenosti z produkcí z rovněž industriálně pojatého pražského projektu MeetFactory, se Uhlířová v monodramatu Dey Loher Země beze slov (režie Kai Ohrem) ojediněle odvážila k razantnějším, v továrním komplexu však o to působivějším gestům, jako je sprejování na zeď, monumentálnější videoprojekce a světelný design a využití hlasového syntetizátoru. Kéž by se její snahou rozhýbat site specific propříště více inspirovaly i jiné soubory, anebo také: kéž by koncepčněji byli zváni umělci (performeři), kteří o prostoru neuvažují jako o něčem sekundárním.

Po tomto spíše jen informativním výčtu s mikroskopickými glosami festivalového dění si dovolím jeden pohled podrobnější. Nová hra Davida Jařaba Zajatci, se kterou se na Dream Factory představilo pražské Divadlo Komedie, možná nebyla vrcholem festivalu ani z hlediska diváckého, ani po stránce přísně vzato umělecké, přesto je to podle mého mínění dramatické dílo, které si pro svou aktuálnost a přímočarost pozornost zaslouží, zvlášť pokud se v jeho sousedství – tím myslím české kotlině – podobná hledají jako potmě. Recenze inscenace Davida Jařaba Zajatci

I při druhém ročníku Dream Factory bylo znát, že se tento festival nachází ve fázi konstituování a hledání; zároveň je bez dalšího jasné, že se jedná o podnik unikátní, a to nejen z pohledu ryze divadelního, ale vůbec kulturního. Jeho nejvýznamnější stránkou je, a to bychom měli mít všichni na paměti, nezaměnitelný genius loci. V užším slova smyslu jej tvoří jedinečný, až pohádkově působivý železo-betonový „palác“ Vítkovických železáren, v širším celá nynější Ostrava. Snad bude festivalu Dream Factory dopřáno i v příštích letech – a snad v ještě větší šíři – probudit potenciál v něm dřímající.

Psáno z 2. ročníku festivalu Dream Factory Ostrava, který probíhal v Ostravě ve dnech 28. – 29. května 2010