Dvojitá rozhovorová porce
PT: Mně pořád stejně. Hledám totiž neustále mecenáše. A neustále neúspěšně. Chtěl jsem se tě zeptat – už jsi něčí mecenáška, Janko?
Sama hledám, kdo by přispěl na tvůrčí proces mladé režisérky, je mi líto.
JK: Můj krásný svět je první divadelní hra, na které jsem se podílel jako autor, jinak se věnuji hlavně překladům z francouzštiny. Uvedení této hry je pro mě úplně nová zkušenost.
Jaké pro vás bylo – žijící i po všech stránkách mohoucí autory – setkání s Vladimírem Morávkem – režisérem, který je v divadelním světě známý jako úřadující car škrtů a dezinterpretace?
PT: Vladimír Morávek zkrátil text hry zhruba o třetinu, to je pravda. Jak známo, každý autor si bere škrty osobněji než kdokoli jiný. Ale proč nekrátit, má-li to být v důsledku pro inscenaci prospěšné. Navíc mám rád inscenace bez pauzy. – Té dezinterpretaci v tvé otázce ale moc nerozumím. Já jsem nikdy neměl pocit, že by byl Morávek dezinterpretátorem. To je silné nařčení. Až se mi jeví i trochu zlomyslné. Úpravy textu, které udělal v případě Mého krásného světa, včetně přidání několika replik z Čechovových Tří sester, posunuly náš text přesně tam, kde ho chtěl mít. A já jsem za to docela rád. Ale ani v jiných režiích Vladimíra Morávka jsem neměl pocit z dezinterpretace. Každá interpretace by tím pádem musela být označena jako dezinterpretace. To ty jako režisérka víš. Morávek, aniž by se odklonil od své režijní poetiky, zůstal věrný významu našeho textu – a to je pro nás důležité. A nutno dodat, že s námi veškeré textové úpravy předem konzultoval, což se vždycky nestává. Sám jsem měl v tomto ohledu před asi šesti sedmi lety tady na Provázku opačnou zkušenost.
Označení dezinterpretátor jsem nemínila negativně, spíše jsem tím chtěla poukázat na ten fakt, že inscenace Vladimíra Morávka obecně nebývají klasické v tom slova smyslu, že by byly konvenční. Jakou špatnou zkušenost máš, Pavle, s divadlem Husa na Provázku?
PT: Šlo o moji první hru Bludice, hru o třech prostitutkách, ale nechci se k jejímu tehdejšímu uvedení tady vracet, je to dávná záležitost a díky ní jsem pochopil, proč jsou někteří autoři, jako třeba Milan Kundera, tak nedůvěřiví k uvádění svých textů. Ale ještě k té Morávkově režii, jestli se můžu vrátit k tvé předchozí otázce: Vždycky jsem měl rád zběsilost. A ta se Morávkovi v této inscenaci vydařila myslím skvostně.
Půvab celé divadelní hry Můj krásný svět jste postavili na fenoménu takzvané „duchny“. Byli byste tak laskaví a tento váš vlastnoručně stvořený fenomén vlastními slovy pro neznalé vysvětlili?
PT: To není náš „vlastnoručně stvořený fenomén“. Já ten termín, tedy pojem „duchna“ znám od brněnských dělníků. V brněnské hantýrce se tak označují důchodci obecně. Zní to trochu zlovolně – duchna. Ti dělníci to označení používali pro agresivní důchodkyně, které se třeba na ulici nebo ve veřejném dopravním prostředku chovají tak, že má člověk občas strach o život. Hole v jejich rukou se stávají nebezpečnými zbraněmi. Stejně tak třeba i tašky na kolečkách. Je zapotřebí úhybných manévrů, často úprků. Sám to znám, zažil jsem to mnohokrát. Já to slovo používám spíš v případě někoho, kdo je zoufale staromódní. K smíchu i k pláči. Ale na to je vlastně odborníkem historik Pavel Harvánek, v uměleckých kruzích přezdívaný Maruška, za své hospodské one-man-show, respektive one-oldwoman-show postarší dámy Marušky...
JK (stylizuje se do role důchodkyně – mává rukou na kohosi fiktivního): „Maruško... Maruško...“
PT (stylizuje se do role důchodkyně, uklidňuje JK): „Josefko, Maruška je v cukrárně, právě mi telefónovala, že zabloudila, ale přijde ihned, jakmile nalezne správnou cestu..“.
JK: „Ano. Maruška. Ano, tak to jsem klidná..“.
Jak probíhala a probíhá vaše autorská spolupráce?
JK: Náměty her, které jsme spolu napsali, napadly pokaždé Pavla. Když jsme se o nich začali bavit, byl jsem nadšený a chtěl jsem se na tom podílet. Pak jsme začali rozebírat jednotlivé scény a nakonec psát samotný text. To bylo asi nejtěžší, aspoň pro mě.
PT: Když jsme psali Můj krásný svět, tak jsme vyrazili na Slovensko. Psali jsme v lesích u nějakého jezera. Bylo to jezero?
JK: Nádrž nějaká.
PT: Nádrž. U nádrže, kde bylo množství stánků s pivem, které jsme pili a bylo nám z něho mnohdy zle, protože to byl Topvar. A kdo pil Topvar, ví, že se poté často člověk podruhé narodí.
JK: Teď na nás naběhnou nějací slovenští nacionalisti z Topoĺčan...
PT: No jo, ale nadávat uměli. Ty kokot duhový – a podobně. Tímto chceme ukázat, jak a proč se v divadelních hrách škrtá. Všechno to, co jsme teď říkali, by se škrtlo. Škoda? Vůbec. – Naše autorská spolupráce probíhá na osobní rovině, to si myslím já.
JK: Díky, já to nedokážu líp vyjádřit. Nejde asi přesně popsat, jak to probíhá.
Mezi lidem přetrvává romantická představa o divadle a divadelnících, což se ukazuje i dnes během pražské grantové kauzy. Jak dneska opravdu žije a přežije autor píšící pro divadlo? Co obnáší být dramatikem v Čechách v roce 2008?
PT: Živořit. Třít bídu s nouzí. A neustále chtít hledat mecenáše, ale neodvažovat se oslovit majetné (zbohatlíky už teprve ne) ve strachu, že by nepochopili, o co vám jde. Že na nich nechcete parazitovat. Prvorepubliková čest být něčím mecenášem je v dnešním Česku nepředstavitelná. Dneska by se za to podnikatelé spíš styděli, že podporují nějakého umělce. Možná by to před okolím tajili, ač jde o výsostně bohulibou záležitost. Nechci zobecňovat, ale jsem přesvědčen o tom, že to platí v drtivé míře.
JK: Opravdu to byla jenom prvorepubliková záležitost?
PT: No ano, v tomto smyslu především prvorepubliková, kdo z živnostníků nebyl něčím mecenášem, byl nemorálním člověkem. Když vidím, koho dnes takzvaně sponzorují společnosti jako Česká spořitelna, T-mobile a podobně, chápu, že naše civilizace se dostala tam, kam se dostala civilizace římské říše krátce před svým pádem. Sponzorování třeba fotbalu nebo hokeje při různých mistrovstvích není vlastně ani sponzoringem, ale naprosto nemorálním obchodním tahem parazitujícím na klientech těchto společností. Proto jsem coby klient od České spořitelny i od operátora T-mobile odešel. Vadí mi, jak se profilují. A znám divadla malých forem, která požádala Českou spořitelnu o sponzoring, přičemž nemělo jít o nijak závratnou částku, byla odmítnuta s tím, že to pro ně není lukrativní. Nevydělají. Zrůdnost. Odejděte od těchto mamutích společností, dokud je čas! Já jsem se trochu vzdálil od otázky, že? Kdybych se nemusel živit jako noční vrátný a vyučovat na Divadelní fakultě JAMU, abych měl co jíst a pít, mohl bych psát texty, které už dlouho nosím v mysli, ale nikdy je nenapíšu, protože buď musím trčet na recepci nebo se připravovat na přednášky a semináře. Kdyby nás dramatiků bylo v této zemi víc, mohli bychom stávkovat. Jako ve Francii. Tam nepohrdají současnou kulturou. V Česku ano. V Česku se původní kulturou pohrdá. Tedy tou nekomerční, na které se nevydělává ve velkém, jak činí třeba muzikálové svatostánky. Ve Francii jsou například státem mecenováni všichni mladí dramatici, kterých jsou tam podle mých informací asi čtyři tisíce, a to proto, aby náhodou nebyl přehlédnut některý autor, který by mohl v budoucnu dosáhnout třeba moliérovských kvalit. Aby o něj Francie nepřišla. V Česku vám urvou i tu kůrku chleba od huby, máte-li ji. Zrůdná zem tady tato. Opravdu. Z tohoto hlediska nesnáším tuto zem, nesnáším její politiku, nesnáším její zobecňování všeho, její pachtění se jen pro osobní prospěch, nesnáším jejího strýčka Klause, který by možná měl být kvůli tomu, co tady po revoluci udělal, dávno souzen za vlastizradu. Je k smíchu, je k pláči... Víš, že brněnský magistrát před třemi lety zakázal uvádět moji hru Zabiju tě sekerou?
Proč?
PT: Jakýsi člověk – podepsán jménem Bohumil Stejskal (magistrát zjevně nepochopil souvztažnost k filmu Dědictví, pokud to tedy bylo takto míněno) – si písemně ztěžoval na nevhodnost názvu hry vzhledem k „souvislosti s kultivací české společnosti“. Ale dlouho už mluvím, dlouho...
JK: Můžu se ještě vrátit k té otázce – co znamená „romantická představa lidí o divadle a divadelnících“? Je to představa, že se divadelníci mají dobře nebo že žijí ve svém vlastním světě, ve kterém vlastně nic moc nepotřebují?
Obojí, co si zmínil. Mě osobně často rozesměje, že většinová společnost je schopná dešifrovat jedinou profesi u divadla – herce, a pak jsou všichni velmi překvapení, že existují i jiné. Často potkávám lidi, kteří mé rozhodnutí dělat divadlo považují za takový mladický vrtoch, než začnu dělat něco pořádného a na úrovni. Romantická představa neznalých poměrů je, že u divadla jde o pěkné, za pár hodin vlastně lehce vydělané, peníze. A pak jsou tu ty představy nekončících divokých večírků, vilných hereček, vilek za městem, dovolených u Jadranu…atd.
Jak byste se navzájem představili svým možným mecenášům?
JK: Jsem chudý a potřebuji mecenáše.
PT: Budu vaší reklamou a dostanete se do nebe, je-li jaké.
Existuje rekvizita, kterou byste jednoho krásného dne chtěli vidět na jevišti a ještě se tak nestalo?
(oba dlouze přemýšlejí a krčí rameny)
PT: Asi pivo, ne?
JK: Hodně piva. Tolik, že ho herci nevypijí a budou ho muset dopíjet diváci.
PT: To je pravda, my totiž chodíme na každou reprízu svých her, je-li to možné. Dnes například jedeme na pražskou premiéru Mého krásného světa.
Toužíte po angažmá v Národním divadle?
PT: Oni mě tam chtějí? A co bych tam dělal? Být v angažmá... Já hrát neumím, zpívat sice ano, ale docela falešně.
JK: Ne. – Fakt ne. Počkat. V Brně v Mahence nebo v Praze?
PT: V Praze.
JK: Kde?
PT: V Praze.
JK: Mají tam bar?
PT: No. Jo. Pro herce.
JK: Hm, pro herce... Tak nevím.
Mají i divadelní autoři své oblíbené divadelní autory? Když ano, tak pak jaké a proč?
PT: Ano. Jana Krupu.
JK: Budeš pít ještě tu slivovici?
PT: Co?
JK: Jestli budeš pít tu slivovici? A když ne, můžu ji srknout?
PT: Jo.
JK: Díky.
PT: No... A to je všechno?
JK: Co jako?
PT: Ta tvá odpověď. Jaké máš oblíbené dramatiky.
JK: (směje se) Jana Krupu. (směje se)
PT: Máš říct Pavla Trtílka.
JK: Co?
PT: Že máš říct Pavla Trtílka.
JK: Pavla Trtílka.
Vaše poslední drama Modelky se z prostředí tak trochu zapšklých a někdy i protivných postarších dámiček ze hry Můj krásný svět přeneslo do světa módy a modelek, to je trochu velký skok. Na základě čeho jste se k němu rozhodli?
JK: Myslím, že společným tématem obou her je slepá oddanost určitému cíli, naprosté přizpůsobení života něčemu, co vlastně ohrožuje samotný život. Například rozhodnutí, které vede mladé ženy k tomu, aby se staly modelkami, je pro ně jistě fascinující, nicméně je potřeba upozorňovat na nebezpečí, která toto rozhodnutí obsahuje.
PT: Nebo pozvat si na návštěvu své kamarádky a netušit, že tím může jít třeba i o vlastní život. Je to jen skok v čase, milá Janko. Taky možná jednou budeš pořádat večírek pro své kamarádky v domnění, že to nikdo nebude vnímat jako setkání starých, nemožných žen, které se svým zoufalstvím vzájemně znemožňují. Před sebou. Před diváky. Před smrtí.
9. 6. 2008 v Brně
PS: Jste-li lačni po dalších informacích, nějaké další naleznete je na: http://paveltrtilek.czweb.org/, nestačí-li vám to, navštivte bar Divadelní fakulta JAMU na adrese Mozartova 1, Brno. Možná budete mít štěstí a dostane se vám té pocty objednat pánům jedno to pivíčko osobně.