Edith Čermáková ve zlínském divadle

Kvůli nezodpovědnosti a nezájmu svých rodičů byla nucena se od malička protloukat na vlastní pěst, přičemž záhy musela převzít starost i o svou mladší nevlastní sestru Simone. Aby toho nebylo málo, postihla ji v mládí několikaletá slepota. Jediné, co jí v chmurných dobách přinášelo radost (a prostředky pro skrovnou obživu), byl zpěv. Spolu se sestrou zpívala v podstatě za kůrku chleba v nejvykřičenějších ulicích Paříže, až si ji jednoho dne – a jak jinak než náhodou – všimli lidé provozující tehdy tolik oblíbené lidové kabarety. Kariéra nesmrtelné umělkyně byla zažehnuta.

Pokus o ztvárnění nezapomenutelné interpretky by se jejím obdivovatelům mohl zdát absurdní a bezmála rouhačský. Vždyť přece Edith Piaf byla jenom jedna, kdo by byl vůbec schopen přiblížit se jejímu nezaměnitelnému hlasu. Bylo nad slunce jasné, že v takto ambiciózním počinu může charizmatickou osobnost zachytit jen jiná výjimečná persona. V městském divadle Zlín takovou našli v Heleně Čermákové.

V jejím pojetí se nehraje jen o Edith Piaf. Naše pozornost bezděky sklouzává k osobě Heleny Čermákové, která se nevídaně „snoubí“ se svou rolí. Zpěvačku hraje s pokorou a takřka srdečním porozuměním. Přes toto výrazné ztotožnění – ale snad právě díky němu – z herecké postavy neustále vystupuje umění zlínské herečky. A nutno zdůraznit, že kromě hereckého i umění pěvecké, neboť její podání více než desítky náročných songů si v ničem nezadá s umem a šarmem profesionálních šansoniérek, jako je např. Hana Hegerová. Při poslední, notoricky známé písni Je ne regrette rien dokonce téměř není znát rozdíl mezi pěveckým výkonem Heleny Čermákové a záznamem autentického hlasu Edith Piaf, jež ho plynule vystřídá.

Představitelka titulní role na jevišti prochází všemi fázemi zpěvaččina života. Od neutěšeného dětství a mládí ve špinavých pařížských nevěstincích, přes rozmach jejího velkého hudebního talentu v nejproslulejších zábavních podnicích, až po předčasnou smrt. Tento vývoj Čermáková zvládá bez jakýchkoli nepatřičností či trapností, které jsou při této koncepci poměrně běžné, není-li postava ztvárněna vícero herci různého věku. Nelehké jsou také ostré přeryvy mezi hereckou akcí a pěveckými čísly. Ta se odehrávají v zadní části malého jevištního mola, kde se nachází světýlky zarámovaná miniscéna s mikrofonem. Čermáková snadno přechází do zpěvu bez sebemenšího škobrtnutí nebo zadýchání i z nejnáročnějších fyzických akcí, což jako by symbolicky podtrhovalo životní motto Edith Piaf, že život a zpěv jedno jsou.

Herecký výkon Heleny Čermákové se nedá prezentovat jiným slovem než „koncert“. Oprávněně za něj dostala cenu Aplaus za vítězství v divácké anketě zlínského divadla. Nelze ale zapomenout na její herecké partnery – jmenovitě Petra Domžalová, Dušan Sitek, Josef Koller –, kteří hrají ostatní postavy. Kromě toho si tito tři v představení také „zkusí“ několik pěveckých výstupů a vycházejí z nich se ctí. Hra o Edith Piaf by se samozřejmě neobešla bez poučeného hudebního nastudování a klavírního doprovodu Richarda Dvořáka.

Madam Piaf režiséra a scénáristy Karla Semeráda patřila k zlatým hřebům zlínského festivalu Naráz. V nevelikém sálu zlínského Divadélka v klubu, který svým uspořádáním evokoval právě spíše kabaretové než divadelní produkce, se publikum možná mohlo více poddat klubové atmosféře a nezdráhat se vžít do role spontánně rozjívených barových návštěvníků. Nicméně při závěrečném potlesku vestoje s výkřiky „Bravo!“ se do nich přece jen převážná většina diváků proměnila.

Městské divadlo Zlín (scéna Divadélko v klubu)
Karel Semerád – Madam Piaf

Scénář a režie: Karel Semerád
Scéna a kostýmy: Petr Dosoudil
Hudební nastudování: Richard Dvořák

Hrají a zpívají: Helena Čermáková, Petra Domžalová, Dušan Sitek, Josef Koller
Na klavír doprovází: Richard Dvořák Premiéra: 10. března 2009, psáno z reprízy 11. listopadu 2009 (festival Naráz)