Faustova boleslavská identita

Hrát se začíná ještě před zhasnutím světel. Půdorys prázdného jeviště, na kterém se jen sporadicky během hry objeví jednotlivé rekvizity, je vymezen bílým čtvercem a ohraničen roztodivnými exotickými hudebními nástroji. Zatímco na ně improvizují herci a jakýsi prošedivělý guru různé rytmické hříčky, Mefistofeles (opět Petr Mikeska) si zlým pohledem měří usedající diváky. Atmosféra se tedy zažehává ještě před zhasnutím světel. Po něm přichází první trik: z místa, kde stál ještě před vteřinou Mefisto, obrací se nyní k divákům Faust (další z pilířů boleslavského souboru Petr Halíček). Záměna těch dvou není náhodná. Obě postavy se prolínají během celé inscenace a dávají tak na srozuměnou, že Mefistofeles není tak úplně démon pekelný, ale především Faustovo horší já, ze vzdoru vypuštěné do světa. Byť si oba herci nejsou kromě výšky fyzicky ani trochu podobní, iluze jejich „dvojjedinosti“ se vytvoří bleskurychle. Kromě totožných černých kostýmů a úpravě textu, která rozděluje některé Faustovy repliky mezi obě postavy, hlavně díky pečlivé choreografii. Ti dva jako by svůj souboj o Jindřichovu duši tančili: od zrcadlení svých gest až po jejich negaci jsou v neustálém tělesném napětí. Lezou po sobě, nosí se, přetahují, splývají i rozplývají.

To, že je Mefistofeles Faustovým zlým alteregem, je základní bod vyznění inscenace, polemizující s moderním kultem hledání vlastní identity. Faust je také člověkem tápajícím, co se sebou. Tápajícím výkonněji než ostatní lidé, ale přesto marně. Z revolty tedy volí východisko v cestě zla a popouští uzdu svému poživačnému, bezohlednému já. Tehdy se rodí Mefistofeles a bez skrupulí bere Fausta na spanilou jízdu životem. Toť v kostce legenda k první půlce názvu. Co ovšem ta druhá? Tou je objevování faktu zdánlivě banálního, ale (jak už to tak bývá) pozapomenutého. Faktu, že člověk není zodpovědný jen sám za sebe, ale že jeho činy, ba dokonce míra kultivovanosti jeho duše, zasahují i do životů dalších lidí. Toť základ tragédie, již Faust vnese do Markétčina života.

Přes nesmírnou přiléhavost příběhu zůstává zachován fantastický háv dramatického podobenství. Autoři na jazyk symbolů vsadili vše podstatné a díky své důslednosti v domýšlení významů a myšlenek také jednoznačně zvítězili. Nepohazují totiž své nápady hala bala, jak to bývá zvykem, ale skládají je v promyšlenou mozaiku. Jejím vrcholem je milenecká scéna, kdy Faust uléhá se svedenou Markétkou do útrob překoceného pianina. Kolem tohoto hříšného lože zatím Mefisto vede otrávenou matku v jakémsi zlověstném tangu. Již v tento moment se vytváří mezi oběma akty významné napětí. Pokračuje se ovšem dále: piano je záhy postaveno a stává se z něj matčin katafalk. Jak lépe a elegantněji poukázat na podstatné souvislosti a podtrhnout klíčové téma, netuším.

Zážitkem je již sama koncentrovaná atmosféra, v níž herci působí dojmem, že za inscenaci dýchají. I ti, kteří nepatří k elitě boleslavského souboru, podávají sebejistý výkon: Ivo Theimer například hned v několika rolích. I sama Veronika Kubařová coby Markétka podle mne poprvé v Boleslavi přesvědčila o svém talentu. Celý oblouk od čisté naivní dívenky až po zlomenou, pološílenou vězeňkyni zvládá dobře – krok po krůčku připodobňuje gesta i řeč vývoji své postavy. Cudnou vyplašenost z dotěrného Mefistofela tak postupně střídá zamilovaná rozvernost vůči Faustovi. Psychologická studie to není a ani býti nemá, na to je Markétka vyložena jako příliš pasivní účastník dění (což je možná škoda), ale chytrá práce znát je. Těžiště je ovšem na hlavní dvojici, o jejímž pohybovém výkonu již zde něco padlo. Především Petr Mikeska jako Mefistofeles předvádí všestrannou kvalitu. Přece jen on je ten ďáblík, který to musí umět s ostatními válet, a v tom není prostor pro žádnou polovičatost! Komický dvojdialog s Markétkou a sousedkou Martou, kdy jednu svádí a druhé zároveň oznamuje smrt manžela, je díky Mikeskově samozřejmosti v přepínání mezi rolemi skvostný. Ovšem i když není centrem dění a jen z pozadí pozoruje Faustovo láskyplné zasnění a nervózně přechází ze strany na stranu, zlověstné napětí z Mikesky jen sálá. Rozjímajícímu Faustovi svým ostrým krokem, nepokojnými gesty a zlostnými obavami ve tváři dělá významný kontrast. Škoda jen, že Halíček se plností Mikeskovy hry nechává trochu zastínit. Ve vypjatých momentech nejtěžších vnitřních i vzájemných bojů drží krok a vytváří vnitřně rozervaného, mezi dobrem a zlem ztraceného Fausta. Jindy ale působí, jako by jen přihlížel; jako by ne vždy věděl, kým zrovna je, jak právě teď s Jindřichem naložit, a nechával vývoj na Mefistofelovi. Je to škoda, protože herecký souboj těchto dvou pánů by při větší vyrovnanosti mohl být ještě o něco jiskrnější a Faustova postava prokreslenější.

Soustředěnost se odrážela na mnou navštívené repríze i v atmosféře hlediště, do děje plně ponořeného. Což mne přivádí k zamyšlení, nakolik obyčejný divák (v divadle byli především starší abonenti z vesnic okolo Boleslavi) zvládne poměrně náročnou divadelní látku, aniž by se začal nudit. Inu, nabízí se poměrně rozumná odpověď: pokud je to dobře udělané a pokud se to srozumitelně o něčem vyjadřuje, tak zřejmě zvládne. Tyto podmínky Faust v Boleslavi plní více než dobře.

Městské divadlo Mladá Boleslav
Johann Wolfgang Goethe: Faust a Markétka

Překlad: Jaroslav Bílý
Úprava: Pavel Khek a Petr Mikeska
Režie: Pavel Khek
Dramaturgie: Petr Mikeska
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak
Hudební spolupráce: Václav Kořínek
Pohybová spolupráce: Svatava Milková
Kouzla: Ondřej Pšenička

Hrají: Petr Halíček, Petr Mikeska, Veronika Kubařová, Lucie Matoušková, Karolina Frydecká, Ivo Theimer, Václav Kořínek
Premiéra: 26. března 2010